ECLI:CZ:US:2019:1.US.4312.18.1
sp. zn. I. ÚS 4312/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem Tusarova 1384/25, Praha 7, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem Ovenecká 871/13, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018 č. j. 29 Cdo 5274/2016-299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. prosince 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018 č. j. 29 Cdo 5274/2016-299. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně JUDr. Hany Neštické, správkyně konkurzní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o., proti žalovanému stěžovateli o "vydání" částky 3 076 078 Kč s příslušenstvím (částka odpovídající dani z přidané hodnoty), dovolání podané žalobkyní proti té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016 č. j. 35 Co 541/2012-246, kterou odvolací soud rozhodl o zákonném úroku z prodlení z částky 3 076 078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010, zamítl (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. května 2012 č. j. 14 C 196/2010-90 v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3 076 078 Kč v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala po stěžovateli zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007, tedy ve výši 136 105,92 Kč, potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 86 124,05 Kč (výrok II.). Dále dovolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 382,07 Kč (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho přesvědčení dovolací soud se odchýlil od jeho rozsudku ze dne 29. října 2015 č. j. 29 Co 2012/20163-197, kterým částečně vyhověl dovolání podanému stěžovatelem a v podstatě rozhodl ve věci samé pouze na základě jiného hodnocení důkazů provedených Městským soudem v Praze. Napadený rozsudek považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze, zároveň za překvapivý a nepředvídatelný a z tohoto důvodu za protiústavní. I když v daném případě došlo ke změně právního hodnocení ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení žalobkyni, tedy právního názoru ve vztahu k procesní normě, jedná se podle tvrzení stěžovatele o procesní pochybení dovolacího soudu, které má reálný dopad na spravedlnost soudního řízení.
4. Žalobkyně podle názoru stěžovatele svým dovoláním zpochybnila volné hodnocení důkazů provedené Městským soudem v Praze podle §132 o. s. ř., což je dovoláním možné pouze v případě, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, nebo by byly vzaty v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo. V dané věci se však nic takového nestalo a přesto Nejvyšší soud sám zhodnotil důkazy provedené Městským soudem v Praze, a to odlišně jak ohledně posuzované doby prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty do konkurzní podstaty úpadce, tak z hlediska dobrých mravů, ke kterým Městský soud v Praze přihlédl vzhledem k důvodům, komu jím deponovaná částka skutečně náleží. Tento postup podle tvrzení stěžovatele vybočuje ze zásady uplatňované v rozhodnutích Ústavního soudu, že pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů. Z pohledu stěžovatele se Nejvyšší soud zcela nevypořádal s rozdílnými hodnoceními doby, po kterou měl být stěžovatel v prodlení na základě výzvy žalobkyně k plnění.
5. Stěžovatel rovněž vytýkal dovolacímu soudu, že odlišně od Městského soudu v Praze posoudil nepřiznání úroku z prodlení žalobkyni z důvodu rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze vyšel z toho, že by přiznání tohoto úroku odporovalo dobrým mravům s ohledem na okolnosti případu, kdy stěžovatel nevydal daň z přidané hodnoty nikoliv z důvodu, že by nechtěl splnit tento závazek, ale z důvodu opatrnosti, neboť nebylo až do právní moci rozvrhového usnesení exekučního soudu zřejmé, kterému objektu má být daň z přidané hodnoty vydána. Tyto okolnosti Městský soud v Praze zohlednil tak, že úrok z prodlení žalobkyni nepřiznal.
6. Pokud se týká nákladových výroků, stěžovatel tvrdil, že dovolací soud zcela odlišně od Městského soudu v Praze posoudil přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, změnil výrok Městského soudu v Praze a žalobkyni přiznal jak náklady řízení před soudy obou stupňů, tak v dovolacím řízení.
7. Stěžovatel rovněž považoval za neetické, že žalobkyni jako správkyni konkurzní podstaty zastupoval její manžel se stejným sídlem advokátní kanceláře, na což stěžovatel v průběhu předchozího řízení několikrát upozorňoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Žalobkyně v podaném dovolání předložila k řešení tři otázky:
1/ Může být důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení skutečnost, že žalobce má právnické vzdělání, odborné znalosti a znalost o předmětu sporu? A jsou v takovém případě náklady na zastoupení neúčelné? Lze takové skutečnosti považovat za "okolnosti zvláštního zřetele hodné" ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.?
2/ Kdy vznikla stěžovateli povinnost vydat správci konkurzní podstaty úpadce majetek, se kterým disponoval ke dni prohlášení konkurzu?
3/ Je uplatnění práva vyplývajícího ze zákonné normy v rozporu s dobrými mravy, zejména za stavu, kdy nárok uplatňuje správce konkurzní podstaty, který má povinnost jej vymáhat a kdy výnos je příjmem konkurzní podstaty?
13. Stěžovatel ve vyjádření k dovolání navrhoval podané dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že napadené rozhodnutí v otázce příslušenství postrádá esenciální znaky nesprávného právního posouzení věci a žalobkyně takto (nepřípustně) napadá princip volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. K otázce rozporu s dobrými mravy stěžovatel namítal, že žalobkyně účelově zaměňuje "uplatnění práv v rozporu s dobrými mravy" a "přiznání zákonného úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy".
14. K položeným otázkám Nejvyšší soud učinil následující závěry:
ad 1/ K otázce dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení je napadené rozhodnutí ve zjevném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
ad 2/ a 3/ K dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu o příslušenství pohledávky, ke vzniku prodlení stěžovatele a k rozporu s dobrými mravy dovolací soud dovodil, že k 1. lednu 2007 byl stěžovatel již nepochybně v prodlení se splněním povinnosti vydat jistinu do konkurzní podstaty úpadce a co do příslušenství požadovaného za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007 právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí ani co do úvahy o počátku prodlení, ani co do úvahy o rozporu s dobrými mravy a dovolání je proto i potud důvodné.
15. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadené rozhodnutí nenese znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
16. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
17. Ústavní soud ověřil, že dovolací soud se velmi podrobně zabýval i otázkou náhrady nákladů řízení. Pokud stěžovatel namítal, že dovolací soud žalobkyni přiznal jak náklady řízení před soudy obou stupňů, tak v dovolacím řízení, tak je pravdou, že stěžovateli byla výrokem II. bodem 2/ uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 86 124,05 Kč, výrokem III. byla naopak uložena povinnost žalobkyni zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 382,07 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal dovolací soud na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ. Argumentace stěžovatele pak postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými dovolacím soudem.
18. K námitce, že žalobkyni jako správkyni konkurzní podstaty zastupoval její manžel se stejným sídlem advokátní kanceláře, na což stěžovatel v průběhu předchozího řízení několikrát upozorňoval lze uvést, že otázka podjatosti žalované v konkursním řízení, kdy úpadce zastupoval její manžel, byla opakovaně řešena i v řízeních u Ústavního soudu na základě ústavních stížností, které stěžovatel v předchozí době k Ústavnímu soudu podal. Na jejich základě byl vydán nález ze dne 31. března 2010 sp. zn. III. ÚS 780/08 (N 70/56 SbNU 799) a bylo vydáno i usnesení ze dne 13. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 3398/10. Ústavní soud k předmětné námitce vznesené stěžovatelem dovodil, že tuto otázku primárně náleží řešit soudům obecným a nikoliv Ústavnímu soudu, přičemž tuto otázku vyřešil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 9. září 2010 č. j. 1 Ko 456/2007-653. Pokud nyní stěžovatel namítá, že je neetické, že žalobkyni jako správkyni konkurzní podstaty zastupoval její manžel, nelze než uzavřít, že tato skutečnost zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ani Etický kodex advokáta nijak neporušuje.
19. Jak již dříve Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 640/16, kdy posuzoval ústavní stížnost stěžovatele v předmětné věci, je zřejmé, že tato věc byla poznamenána judikaturním vývojem a názorovou nejednotností soudů s tím, že takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a že způsob aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by jejich postup byl svévolný - což v daném případě Ústavní soud neshledal.
20. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
21. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
22. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu