ECLI:CZ:US:2019:1.US.4318.18.1
sp. zn. I. ÚS 4318/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Vašáka, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3037/2018-247 ze dne 15. 10. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 118/2017-214 ze dne 5. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 4 Cm 93/2012-179 ze dne 27. 2. 2017 Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, na zaplacení částky celkem 359 338 Kč s příslušenstvím představující kupní cenu masa a masných výrobků, které žalobce dodal stěžovateli v listopadu a prosinci 2011, aniž za ně měl stěžovatel zaplatit. Krajský soud žalobě co do částky 269 609 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání napadl stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Ústavní soud však dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, se zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku vrchního soudu, zčásti nepřípustná, zčásti opožděná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí odvolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel totiž podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě sestávající z dílčích nároků na peněžité plnění se samostatným skutkovým základem (jednotlivé dodávky masných výrobků, vyúčtované žalobcem samostatnými fakturami). Přípustnost dovolání ve světle zákonem stanovené hranice 50 000 Kč dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba přitom zkoumat u každého takového dílčího nároku zvlášť, jak stěžovateli již dovolací soud vyložil (viz str. 2 a tam uvedená judikatura, včetně judikatury Ústavního soudu), byť by o nich bylo rozhodnuto i jen jediným výrokem. Tímto "sítem" tak nakonec prošly jen dodávky masných výrobků vyúčtované fakturami č. 11010531 a č. 11010532 ze dne 26. 11. 2011 na částky 88 846 Kč a 64 648 Kč. Proti rozhodnutí vrchního soudu ohledně zbývajících faktur tedy stěžovatel již ze zákona neměl k dispozici další opravný prostředek v podobě dovolání. Potud je ústavní stížnost proti němu opožděná.
Naproti tomu ve vztahu k rozhodnutí o výše uvedených fakturách, které již bylo způsobilé založit přípustnost dovolání, stěžovatel ani v základu řádně nevymezil přípustnost dovolání. Jak upozornil Nejvyšší soud, stěžovatel v dovolání vymezil více předpokladů přípustnosti, které se vzájemně vylučují. Nadto stěžovatel neoznačil ani žádná konkrétní konkurující si rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel to sice nyní pokládá za administrativní pochybení při sepisu dovolání, avšak Ústavní soud má za to, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané. Na tuto situaci je třeba nahlížet materiálně stejně, jako kdyby dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání nevymezil vůbec, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti části napadeného rozsudku vrchního soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem dle §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu