ECLI:CZ:US:2019:1.US.4324.18.1
sp. zn. I. ÚS 4324/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1106/2018-26 ze dne 20. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 4 T 76/2017-379 ze dne 27. 2. 2018 uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a bylo mu uloženo ochranné sexuologické léčení. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému (nezletilému) nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč.
K odvolání stěžovatele, státního zástupce i poškozeného Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 2 To 32/2018 ze dne 24. 5. 2018 při nezměněném výroku o vině a za současného uložení ochranného sexuologického léčení nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil ke čtyřem letům odnětí svobody.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť stěžovatel vznesl vesměs skutkové námitky, přičemž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Podle stěžovatele Nejvyšší soud činí vlastní skutkové závěry a zcela pomíjí vlastní judikaturu, byť jde o judikaturu civilní. Dále stěžovatel poukazuje na různé rozpory ve výpovědích svědků a na další okolnosti, které mají zpochybňovat, že se předmětného zločinu dopustil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.
Stěžovatelova argumentace judikaturou civilních soudů není pro danou věc přiléhavá, neboť zákonná úprava trestního řízení se oproti úpravě řízení civilního liší. Bez ohledu na uvedené pak platí, že o vině a trestu obžalovaných rozhoduje primárně nalézací, případně odvolací soud. Řízení o dovolání je zaměřeno na právní otázky, přičemž prolomení této zásady spočívá v tom, že se Nejvyšší soud zabývá také tím, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů neexistuje extrémní rozpor. Tomuto požadavku Nejvyšší soud plně dostál, neboť právě tím se v napadeném usnesení zabýval. Nečinil přitom vlastní skutkové závěry, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž prostřednictvím rekapitulace závěrů zejména nalézacího soudu vysvětlil, proč zmíněný extrémní rozpor neshledává.
Stručně pak lze dodat, že nalézací soud se dostatečně zabýval věrohodností poškozeného a jeho výpovědí - jakož i výpovědí ostatních svědků - a vysvětlil, proč těmto výpovědím uvěřil. Není na Ústavním soudu (a v zásadě ani na Nejvyšším soudu), aby tuto volnou úvahu nalézacího soudu zpochybňoval. To pak platí i o závěru soudů, že se stěžovatel mohl daného skutku, tak jak je popsaný ve skutkové větě, dopustit i s ohledem na svůj zdravotní stav.
Celkově lze říci, že si soudy obstaraly dostatečné množství důkazů, které hodnotily přesvědčivě, a to samostatně i ve vzájemné souvislosti, a jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Vytknout tudíž nelze nic ani shodnému závěru Nejvyššího soudu. Za významnou konečně Ústavní soud nepovažuje ani námitku, že Nejvyšší soud hovořil o možném dalším poškozeném jako o nezletilém, ačkoli dle stěžovatele byla tato osoba již dospělá, neboť toto případné pochybení nemohlo mít na výsledek trestního řízení žádný vliv (lze dodat, že tato skutečnost nešla stěžovateli k tíži např. ani ohledně výše trestu; odvolací soud naopak trest snížil dokonce pod spodní hranici zákonné sazby a na stěžovatele pohlížel, jakoby nebyl odsouzen).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu