ECLI:CZ:US:2019:1.US.4337.18.2
sp. zn. I. ÚS 4337/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem Myslíkova 174/23, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. I. ÚS 4337/18-13, Ústavní soud k návrhu stěžovatele podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených usnesení do rozhodnutí o věci samé.
I. Průběh dosavadního řízení a argumentace stěžovatele
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 8. 2011.
Stěžovatel nastoupil dne 7. 10. 2011 k výkonu trestu odnětí svobody.
4. Z důvodu podání mimořádného opravného prostředku byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012 výkon trestu odnětí svobody stěžovateli přerušen, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, tedy do dne 26. 9. 2012. Téhož dne stěžovatel opětovně nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody.
5. Na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii") vydal Okresní soud Praha-západ následně rozhodnutí dle §368 tr. ř., že se na stěžovatele vztahuje čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. V souladu s tím byl stěžovatel dne 3. 1. 2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
6. Dne 19. 10. 2017 stěžovatel obdržel sdělení prezidenta republiky ze dne 12. 9. 2017, kterým bylo konstatováno, že porušil podmínku uvedenou v čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. Spolu s tímto sdělením byl stěžovateli doručen průvodní dopis vedoucího Kanceláře prezidenta republiky adresovaný předsedovi Okresního soudu Praha-západ a výzva k nastoupení výkonu trestu ze dne 5. 10. 2017.
7. Proti postupu Okresního soudu Praha-západ a proti postupu Kanceláře prezidenta republiky podal stěžovatel ústavní stížnost. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, tak, že Ústavní soud konstatoval porušení základních práv a svobod postupem Okresního soudu Praha-západ a ve zbytku ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
8. Na základě tohoto nálezu Ústavního soudu Okresní soud Praha-západ nařídil ve věci veřejné zasedání, na kterém vyhlásil usnesení ze dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651, kterým rozhodl, že stěžovatel podle §368 tr. ř. vykoná zbytek nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, č. j. 10 To 330/2011-457, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou.
9. Proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651, stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667, zamítl.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvého stupně zamítl veškeré návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů s odůvodněním, že mu přísluší pouze učinit závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil či nedopustil trestného činu v podmínce amnestie a na základě učiněného závěru vydat rozhodnutí o tom, zda se osvědčil či ne. Takové stanovisko je však podle názoru stěžovatele v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17. Ústavní soud v něm konstatoval, že pokud je zásahem orgánu veřejné moci situace odsouzeného zhoršena, má tento právo, aby jeho věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rozhodování o trestu a jeho výkonu, v jehož důsledku dojde k omezení práv dříve odsouzeného, jsou situacemi, které se svým významem blíží rozhodování o trestu v první instanci. Stěžovatel se tak domnívá, že jím navržené důkazy měly být provedeny. Pokud se soud prvého stupně domníval, že skutečnost, že stěžovatel v posledních letech vede řádný život, je pro něj nepodstatná, příčí se tento názor závěrům plenárního nálezu. Pokud rozhodování o porušení podmínek amnestie není zákonem výslovně upraveno, měl soud analogicky aplikovat §330, resp. §332 tr. ř., která se týkají porušení podmínek podmíněného odsouzení či podmíněného propuštění a všechny ostatní skutečnosti zohlednit. Dalšími relevantními okolnostmi jsou podle názoru stěžovatele ty, že by dle rozhodnutí soudu prvého stupně měl nastoupit tentýž trest odnětí svobody v původní délce dvaceti měsíců již počtvrté, a to po více než deseti letech od spáchání trestného činu, že vykonal velkou část dosavadního trestu na základě nezákonného postupu soudu prvého stupně a že mohl již být podmíněně propuštěn. Soud však nařídil pouze jedno jednání o délce krátce přesahující třicet minut a navrhované důkazy neprovedl.
11. Stěžovatel odkazuje na znění ustanovení čl. III rozhodnutí o amnestii, podle něhož byly prominuty některé nepodmíněné tresty odnětí svobody s podmínkou, že osoba, které byl trest prominut, se nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení. Dle ustanovení §105 odst. 1 tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícím jeden rok nebo k trestu vyhoštění, či pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícím jeden rok. Podle ustanovení §105 odst. 4 tr. zákoníku se doba uvedená v odstavci 1 v případě, že se u podmíněného propuštění má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy odsouzený byl podmíněně propuštěn, řídí délkou skutečného výkonu trestu; v případě, že trest byl zmírněn rozhodnutím prezidenta ČR, řídí se délkou takto zmírněného. Soud prvého stupně odmítá aplikaci §105 odst. 4 tr. zákoníku s odůvodněním, že se toto ustanovení užije výhradně pro účely rozhodování o zahlazení odsouzení. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť na rozhodnutí o amnestii se vztahuje ustanovení §105 tr. zákoníku, kdy nevylučuje, že by se konkrétní odstavce tohoto ustanovení neužily a naopak odstavec 4 pamatuje přesně na případy zmírnění trestu ze strany prezidenta republiky.
12. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu prvého stupně, že lhůta pro zahlazení u něj byla pětiletá. Odsouzenému sice byl uložen trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců. Ke dni amnestie však vykonal z tohoto trestu něco více než šest měsíců. Lhůta pro zahlazení tak u něj činí nikoliv pět let, ale tři roky (vykonaný trest, tj. zmírněný trest dle §105 odst. 4 tr. zákoníku, byl v délce kratší jeden rok).
13. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 1. 2013, podmínka uložená amnestií mu tak uběhla dne 3. 1. 2016. Lhůta pro rozhodnutí o přeměně podmínky je pak zákonem stanovena na jeden rok. O porušení amnestie tak měl soud rozhodnout nejpozději ke dni 3. 1. 2017, což neučinil. Nyní již není možné o porušení podmínky amnestie soudem rozhodnout.
14. Nesprávný je podle názoru stěžovatele i výrok o délce výkonu zbytku trestu. Nevzal totiž v úvahu délku již vykonaného trestu ani skutečnost, že dalších téměř osm měsíců byl stěžovatel zbaven osobní svobody nikoliv svou vinou, ale procesním pochybením na straně soudu. Pokud by soud prvého stupně při vydávání výzvy k nástupu trestu postupoval v souladu se zákonem, nemuselo by vůbec dojít k porušení základních práv stěžovatele. I pokud by rozhodnutí soudu prvého stupně o skutečnosti, že si zbytek trestu vykoná, bylo věcně správné, měl soud zohlednit i dobu, po kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody bez právního důvodu a jednoznačně konstatovat, kolik měsíců či dnů trestu odnětí svobody má ještě stěžovatel vykonat. Výrok rozhodnutí je tak podle názoru stěžovatele nesprávný a nevykonatelný. Pokud dovodil, že stěžovatel měl vykonat celý zbytek trestu odnětí svobody, tedy bez zohlednění osmi měsíců, které již vykonal, soud bez jakéhokoliv odůvodnění stěžovateli zvýšil trest odnětí svobody z původních dvaceti na dvacet osm měsíců, což je zcela nezákonné a zcela nepřijatelné.
15. V důsledku amnestie a na ni navazujících rozhodnutí ve věci fakticky dochází ke zhoršení právního postavení stěžovatele. Soudy by však neměly aplikovat agraciační ustanovení způsobem, který by k takovému zhoršení vedl. Stížnostní soud závěry soudu prvého stupně plně podpořil, proto stěžovatel navrhuje zrušení i jeho rozhodnutí.
II. Vyjádření účastníků řízení
16. Krajský soud v Praze ve vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění se s námitkami stěžovatele vypořádal. Vyjádřil přesvědčení, že závěry plenárního nálezu Ústavního soudu při svém rozhodnutí respektoval a žádná ústavně zaručená práva stěžovatele svým postupem neporušil.
17. Okresní soud Praha-západ ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel byl v době propuštění na základě amnestie rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 T 70/2016-231, uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnost podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustil v době od 12. 6. 2015 do 14. 8. 2015. Rozsudek pak ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 11 To 437/2016-258, nabyl právní moci dne 10. 11. 2016. Dále pak bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 1. 2017, č j 14 T 172/2016-305, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 9 To 156/2017-342, uznán vinným ze spáchání přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 2017. Okresní soud poté ve veřejném zasedání rozhodl, že stěžovatel zbytek uloženého nepodmíněného trestu vykoná. Přitom plně respektoval plenární nález Ústavního soudu a dal stěžovateli příležitost, aby se vyjádřil k případnému porušení podmínky amnestie. Podmínka amnestie přitom byla formulována tak, že se odsouzený v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení nedopustí trestného činu a nikoli, jak obhajoba namítá, že povede řádný život. Soud tedy mohl své rozhodnutí zaměřit pouze na otázku, zda se odsouzený dopustil či nedopustil trestného činu. Pokud by soud bral v úvahu i jiné otázky, tedy zejména tvrzené vedení řádného života, v podstatě by zasahoval do amnestijního rozhodnutí prezidenta, což mu nepřísluší. Pokud bylo prokázáno, že stěžovatel byl ve stanovené době pro zahlazení dvakrát soudně trestán, neměl soud jinou možnost, než výkon zbývající části trestu nařídit.
18. Vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení Ústavním soudem
19. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud reagoval k návrhu stěžovatele vydáním nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, na situaci, kdy Ústava ani trestní řád neobsahují právní úpravu, která by výslovně předjímala udělení amnestie s rozvazovací podmínkou, jaká byla obsažena v čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. Pokud rozhodnutí o amnestii svázalo prominutí trestu se splněním podmínky, že se osoba nedopustí trestného činu ve stanovené době a ke spáchání trestného činu v předmětné době dojde, nebylo jednoznačně stanoveno, kdo a jak má v této situaci otázku dopadu amnestie posoudit.
Ústavní soud konstatoval, že rozhodovat o porušení amnestijní podmínky náleží soudu, a to tomu soudu, jehož věcná a místní příslušnost vyplývá z ustanovení §368 tr. ř., který upravuje primární rozhodování soudu o účasti osoby na amnestii.
21. Skutečnost, že rozhodnutím soudu o výkonu trestu se zásahem orgánu veřejné moci situace odsouzeného v posuzovaném případě zhorší, se odráží v požadavku, aby věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodování se svým významem blíží prvotnímu rozhodování o trestu (bod 39 nálezu). Plný ústavně konformní výklad ustanovení §368 tr. ř. podle názoru Ústavního soudu vyžaduje, aby soud rozhodl ve veřejném zasedání, v němž by měl stěžovatel možnost předstoupit před soud a polemizovat se závěrem, že porušil podmínky amnestijního rozhodnutí (např. se může jednat o odsouzení po udělení podmíněné amnestie za trestný čin, kterého se podmíněně amnestovaný dopustil před vyhlášením amnestie, které by bylo mylně bráno jako porušení amnestijní podmínky apod.). Stále však platí, že soudní přezkum amnestijního rozhodnutí je v zásadě vyloučen, protože by tím soudní moc působila proti výkonu příslušné prerogativy prezidenta republiky, která představuje prvek ústavně založené výjimky z řádného pořadu práva, a tedy ve své podstatě omezení moci soudní (jak Ústavního soudu konstatoval v usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, na které předmětný nález odkazuje).
22. V posuzovaném případě z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ jako soud věcně a místně příslušný podle §368 tr. ř. konal dne 30. 7. 2018 veřejné zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, v němž provedl dokazování mimo jiné dvěma rozsudky Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 70/2016 a sp. zn. 14 T 172/2016, z nichž zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za přečiny, kterých se dopustil v době plynutí podmínky amnestie. Stěžovatel měl možnost se k těmto zjištěním v průběhu veřejného zasedání vyjádřit. Skutečnost, že se dopustil trestného činu po propuštění z výkonu trestu na základě amnestie, nezpochybňoval. Poukazoval však předně na to, že v současné době žije řádným životem a proto žádal, aby soud prodloužil podmínku. Obecné soudy, byť ocenily snahu stěžovatele vést aktuálně řádný život, konstatovaly, že stěžovatel podmínku rozhodnutí o amnestii nesplnil a je proto namístě, aby soud (ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17) rozhodl o tom, že nevykonanou část uloženého trestu stěžovatel vykoná. Žádné další okolnosti pro posouzení soudu o splnění či nesplnění podmínky rozhodnutí o amnestii nejsou relevantní. S tímto odůvodněním soud prvého stupně návrhy na provedení dalších důkazů odmítl.
23. Ústavní soud neshledal, že by došlo v daném případě k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch stěžovatele nebo k porušení povinností obecných soudů. Popsaným postupem obecné soudy vyhověly požadavkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17. Vzhledem k tomu, že se reálně zásahem soudu situace stěžovatele zhorší (bude muset vykonat zbytek uloženého trestu), soud jeho věc projednal v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z plenárního nálezu nelze dovodit, že by se na rozhodování soudu měla analogicky aplikovat ustanovení §330, resp. §332 tr. ř. ani s nimi související ustanovení §83 a §91 tr. zákoníku. Takový postup by představoval změnu v rozhodnutí o amnestii jasně definovaného rozsahu amnestie a ve svém důsledku by se jednalo o nedovolený zásah soudní moci do výhradního práva prezidenta republiky.
24. Na rozhodování soudu o nesplnění podmínky amnestie není možné vztahovat analogicky další ustanovení trestních předpisů o pravidlech při rozhodování o zahlazení trestů (§105 tr. zákoníku), rozhodování o osvědčení se ve zkušební době spolu s možností amnestijní podmínku prodloužit (§83 tr. zákoníku) nebo lhůty fikce osvědčení se, pokud soud nerozhodne o výkonu zbytku trestu u podmíněně propuštěného (§91 odst. 3 tr. zákoníku). Původní ústavní deficit neexistence jasného stanovení kompetence orgánu veřejné moci, který má věcnou a místní pravomoc rozhodnout o nesplnění definované podmínky v rozhodnutí o amnestii, Ústavní soud odstranil ústavně konformním výkladem §368 tr. ř. K analogii, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiných ustanovení, se přistupuje tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení. Prostor pro další analogické použití pravidel z ustanovení vztahujících se na rozhodování v jiných situacích, které trestněprávní předpisy upravují, není dán, neboť znění rozhodnutí o amnestii mezeru, kterou by bylo nutné analogií překlenout, nevytváří.
25. Nelze přehlédnout, že podmínky, které prezident pro účast na amnestii v tomto bodě stanovil, jsou zpravidla mírnější, než podmínka vedení řádného života, kterou požadují trestní předpisy pro případ rozhodování soudů o osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení nebo podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Záleželo jen na stěžovateli, jak se k výhodám, které mu rozhodnutí o amnestii nabízelo, postaví. Pokud by v pětileté lhůtě nespáchal žádný trestný čin, podmínku by splnil a výhody ze zmírnění předchozího trestu by plně čerpal.
26. Výrok napadeného usnesení soudu prvého stupně ve znění, že stěžovatel "vykoná zbytek nepodmíněného trestu odnětí svobody", plně koresponduje s textem rozhodnutí o amnestii čl. III body 1 a 2. Z uvedeného výroku zcela jistě nevyplývá, že by stěžovatel měl na základě rozhodnutí soudu vykonat znovu celý uložený trest, jak dovozuje stěžovatel.
27. Lze tedy shrnout, že procesní postup, aplikovaný obecnými soudy byl opřen o platná zákonná ustanovení a plně vyhověl závěrům nálezu Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí mají zákonný podklad a nelze je hodnotit jako protiústavní zásah.
28. Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu