ECLI:CZ:US:2019:1.US.472.19.1
sp. zn. I. ÚS 472/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti DIGISERVICE s.r.o., Ke Kamenici 349, Pardubice, zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem gen. Svobody 339, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 11. 2018 č. j. 2 Nc 3079/2018-20 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2018 č. j. 2 Nc 3079/2018-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 2 Nc 3079/2018-11 nepřihlédl k insolvenčnímu návrhu dlužnice (dále jen "stěžovatelka") ze dne 25. 10. 2018, který byl podán jejím advokátem, avšak u přiložené plné moci chyběla doložka konverze. Tentýž soud usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 2 Nc 3079/2018-20 k námitkám stěžovatelky první napadené usnesení potvrdil, když seznal, že její námitky nejsou důvodné. Vyšel z toho, že bylo prokázáno, že insolvenční návrh byl podán právním zástupcem stěžovatelky elektronicky do datové schránky soudu, avšak u přiložené procesní plné moci chyběla doložka o provedení konverze; nejedná se proto podle §97 odst. 2 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), o požadovaný úředně ověřený podpis. Soud připomněl, že tuto skutečnost nemůže změnit ani předchozí podání plné moci s úředně ověřeným podpisem v písemné podobě v rámci prvního insolvenčního návrhu, který stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 10. 10. 2018, a to osobně. Přílohy k tomuto návrhu včetně plné moci byly právnímu zástupci stěžovatelky vráceny spolu s usnesením ze dne 10. 10. 2018 č. j. 2 Nc 3072/2018-4, kdy soud rozhodl, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží kvůli tomu, že nebyl podán v elektronické podobě. Krajský soud konečně v druhém napadeném usnesení ještě uvedl, že v daném kontextu neobstojí ani námitka stěžovatelky o zvýšené finanční zátěži.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní procesní vývoj, popsala meritum věci a poukázala na to, že postup soudu byl kvůli procedurálnímu formálnímu nedostatku přepjatě formalistický a nesprávný a v jeho důsledku došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a k porušení zásady zákazu denegatio iustitiae. Opětovně (obdobně jako v případě podaných námitek) uvedla, že požadavek na předložení doložky požadované konverze plné moci vede k jejímu dalšímu zadlužení.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v obou napadených usneseních aplikoval adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že soud uvedl přiléhavě důvody pro přijetí svých rozhodnutí, když deficit doložky o provedení konverze u přiložené procesní plné moci, kterou kategoricky v podmínkách §80a věta první insolvenčního zákona požaduje §97 odst. 3 téhož zákona, nemůže změnit ani předchozí podání plné moci s úředně ověřeným podpisem v písemné podobě. Ta ostatně byla spolu s ostatními přílohami právnímu zástupci stěžovatelky vrácena. Argumentace soudu je proto ve vztahu k závěrům v obou rozhodnutích jasná a úplná. Za této situace je stěžovatelčina připomínka nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 289/15 nepřiléhavá, neboť v tehdy souzené věci, jež se týkala žaloby na vyloučení movitých věcí z exekuce, se jednalo o identifikaci jak právního zástupce, tak i osoby účastníka řízení. V právě souzené věci jsou však zákonné podmínky ověření podpisu podávaného insolvenčního návrhu kogentně stanoveny v §97 odst. 2 insolvenčního zákona a v případě podání takového návrhu právním zástupcem insolvenčního navrhovatele pak v již připomínaném odst. 3 citovaného zákona. Tento postup krajského soudu za přepjatě formalistický považovat nelze.
Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je patrný jasný myšlenkový postup, jímž soud dospěl ke svým rozhodnutím. V dostatečné míře je z nich patrno, na jaké argumentaci soud svá rozhodnutí vystavěl. Soud věci věnoval náležitou pozornost, aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu