ECLI:CZ:US:2019:1.US.488.19.1
sp. zn. I. ÚS 488/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti MIGO, s. r. o., se sídlem Kazín č. ev. 482, Praha 5, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 4 Cmo 72/2017-235 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 3159/2018-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. února 2019, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a to majetkového práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhala po Kateřině Schwippelové zaplacení 569 937 Kč s příslušenstvím z titulu uplatnění práva na smluvní pokutu z uzavřené smlouvy o dílo na administrativní práce ze dne 2. května 2003. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2014 č. j. 46 Cm 154/2011-125 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2018 č. j. 4 Cmo 72/2017-235 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 3159/2018-295 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že kategoricky odmítá závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, a to že předmětná smlouva o dílo by měla být považována za absolutně neplatnou pro neurčitost. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky rozhodl příliš formalisticky, bral zřetel pouze na doslovné znění smlouvy, avšak nezajímal se o předchozí několikaleté řízení, ze kterého je patrné, že účastníkům byl dobře znám důvod smluvních ujednání, jejich práva a povinnosti, které z uzavřené smlouvy vyplývaly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nijak nevysvětluje, v čem je smlouva neurčitá a proč by se podle takové smlouvy nedalo provést plnění. Proto stěžovatelka považuje rozhodnutí dovolacího soudu za překvapivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal.
7. Nejvyšší soud se podrobně zabýval dovolacími námitkami stěžovatelky a dovodil, že nelze stěžovatelce přisvědčit v její argumentaci, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně a že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, jestliže posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Odvolací soud se nemohl při řešení otázky platnosti předmětné smlouvy o dílo odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu, v němž taková otázka nebyla vůbec řešena. Dovolací soud rovněž neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012 sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 a pro odlišné posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo, přičemž Nejvyšší soud v citovaném rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost (§37 občanského zákoníku). Namítala-li stěžovatelka rozpor se zásadou priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, opominula, že toto pravidlo se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem argumentace stěžovatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, když otázka formulovaná stěžovatelkou není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, ani se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neformulovala právní otázku, která naplňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., nebylo podané dovolání přípustné.
8. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu