ECLI:CZ:US:2019:1.US.518.19.1
sp. zn. I. ÚS 518/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kačmaříka, zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2016, č. j. 65 C 107/2015-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 169/2017-67, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 5912/2017-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal neúspěšně náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že neměl možnost si opatřit pamětní minci limitované edice Příchod věrozvěstů Konstantina a Metoděje, jíž vedlejší účastnice (Česká národní banka) v roce 2013 vydala v počtu 193 kusů a stěžovateli, který dne 11. 2. 2015 vyjádřil zájem o koupi, sdělila, že všechny mince z emise byly vyprodány dne 4. 7. 2013 při oslavě na Velehradě. Podle stěžovatele tím byla porušena pravidla otevřeného tržního hospodářství a rovného zacházení a způsobila mu škodu ve výši rozdílu mezi prezentační cenou mince ke dni 4. 7. 2013 ve výši 29.000 Kč a následně sběratelsky zvýšenou tržní cenou ve výši 90.000 Kč.
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 1, čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu se podává, že tento se argumentací nižších soudů stran náhrady škody zabýval, přičemž odkázal na svoji související judikaturu. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že pokud se stěžovatel pokoušel zakoupit pamětní minci cca jeden a půl roku po jejím vydání a vyprodání, nenaplnil tím předpoklad tzv. pravidelného běhu věcí. Tato argumentace je podle náhledu Ústavního soudu racionální a zcela ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). To se však v předmětném případě nestalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu