ECLI:CZ:US:2019:1.US.537.19.1
sp. zn. I. ÚS 537/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti T. J., zastoupeného Mgr. Janem Vavříkem, MBA, advokátem, se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 26 Co 286, 287/2018-77, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. února 2019, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 26 Co 286, 287/2018-77. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. ledna 2018 č. j. 8 C 209/2017-39 ve věci o zvýšení výživného na zletilé dítě rozhodl okresní soud tak, že změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. P 428/2000 ve výroku o běžném výživném tak, že stěžovatel je povinen počínaje dnem 1. dubna 2015 přispívat na výživné zletilé dceři částku 2 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. října 2017 je povinen přispívat na její výživu měsíčně částkou 4 000 Kč (výrok I.), nedoplatek na výživném za období od 1. dubna 2015 do 20. 9. 2017 v částce 28 500 Kč a částce 7 850 Kč za období od 1. října 2017 ke dni rozhodnutí byl povinen stěžovatel zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč spolu s běžným výživným, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. dubna 2018 č. j. 8 C 209/2017-55 Okresní soud pro Prahu-východ původní rozsudek doplnil tak, že správně zní: Žaloba o zvýšení výživného pro žalobkyni za období od 1. října 2017 na částku 5 000 Kč měsíčně se pro částku výživného 1 000 Kč nad rámec částky 4 000 Kč, na kterou bylo výživné zvýšeno, zamítá.
3. Proti vydaným rozsudkům soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, odvolání stěžovatele proti doplňujícímu rozsudku odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že dluh na výživném za období od 1. dubna 2015 do 31. října 2018 v celkové výši 66 850 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu (výrok II.), a dále napadený rozsudek ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 800 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodovací soudy nehodnotily samotnou existenci vyživovací povinnosti, když jeho zletilá dcera (věk 21 let) o něj přes deset let nejeví zájem a vyhýbá se jakémukoli kontaktu. Protiústavnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud, stejně jako okresní soud, vůbec nezabývaly skutečností, že vyživovací povinnost vůči jeho zletilé dceři podle jeho názoru již netrvá.
5. Podle tvrzení stěžovatele z logiky věci je zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let) a u dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo. Studium na vyšší odborné škole své zletilé dcery považuje stěžovatel za neúčelné a za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti (nejde o soustavnou racionální přípravu na budoucí povolání), nelze podle jeho názoru na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte. Tvrzení odvolacího soudu, že zletilá dcera po skončení střední školy pokračuje v dalším navazujícím denním studiu na vysoké škole a poté na vyšší odborné škole, považuje stěžovatel za příliš strohé a zatížené protiústavním deficitem. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
10. Odvolací soud doplnil dokazování podle §213 odst. 4 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dovodil, že odvolání podané stěžovatelem není důvodné. Z potvrzení o studiu ze dne 25. září 2018 zjistil, že zletilá dcera je od 3. září 2018 studentkou denního studia na Vyšší odborné škole informačních studií v Praze. Ze shodných tvrzení obou účastníků odvolací soud zjistil, že stěžovatel platí na zletilou dceru dosud výživné ve výši 1 050 Kč měsíčně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
11. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy navrhoval, aby mu bylo výživné od 1. dubna 2015 zvýšeno na částku 2 000 Kč měsíčně a svojí argumentací se snažil tento svůj návrh odůvodnit. Odvolací soud vyšel z námitek stěžovatele, uvedených v jeho odvolání. V ústavní stížnosti pak stěžovatel zpochybnil samotnou existenci vyživovací povinnosti vůči zletilé dceři a zejména účelnost jejího studia. Ústavní soud opakovaně uvedl, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť jde o nová tvrzení, která nebyla vznesena v odvolacím řízení a nemohla být posouzena v řádném opravném řízení způsobem zákonem předvídaným. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti [k tomu srov. nález ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) a usnesení ze dne 5. prosince 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02 a ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 1909/17].
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu