ECLI:CZ:US:2019:1.US.543.19.1
sp. zn. I. ÚS 543/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Tesaříka, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 332/2017-180 ze dne 28. 11. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2181/2018-237 ze dne 29. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem č. j. 215 C 35/2016-107 ze dne 13. 1. 2017 uložil stěžovateli jakožto žalovanému zaplatit žalobkyni Daniele Latrové (dále jen "vedlejší účastnice") částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 23 Co 332/2017-180 ze dne 28. 11. 2017 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a v návaznosti na to stěžovateli stanovil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení žalované částky byl oprávněný. Dle jejich zjištění se stěžovatel smlouvou ze dne 17. 5. 2014 o doživotním užívání bytu v rodinném domě zavázal, mimo jiné, vrátit vedlejší účastnici částku 800 000 Kč, kterou dříve vynaložila na rekonstrukci části domu stěžovatele, a to do 31. 12. 2015. Pro případ prodlení s vrácením peněz smlouva stěžovateli ukládala uhradit jednorázovou smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč, splatnou do 10. 1. 2016. Uvedené bylo podle obecných soudů prokázáno nejen úředně ověřenou kopií předmětné smlouvy, opatřené úředně ověřenými podpisy obou účastníků, nýbrž i výpovědí svědkyně Jaroslavy Pokorné. Obecné soudy naopak nepřisvědčily tvrzení stěžovatele, že s textem smlouvy bylo ze strany vedlejší účastnice manipulováno tím způsobem, že došlo k výměně první strany. Upozornily na znění ustanovení §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "OZ"), v souladu s nímž platí, že byla-li prokázána existence podpisu stěžovatele na poslední straně smlouvy, což tento nezpochybňoval, tak bylo na stěžovateli, aby přednesl tvrzení a navrhl důkazy, jimiž hodlal podpořit svou skutkovou verzi, tj. že text smlouvy je padělkem. Stěžovatel nicméně pouze obecně konstatoval, že s vedlejší účastnicí uzavřel písemnou smlouvu jiného znění, aniž by specifikoval, jaký měla obsah, či v čem spočívala odlišnost od vedlejší účastnicí předložené smlouvy v řízení. Oba soudy proto nakonec rozhodly, jak shora uvedeno.
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatel neztotožnil, což dal najevo v podaném dovolání. Toto Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2181/2018-237 ze dne 29. 11. 2018 odmítl však jako nepřípustné s odůvodněním, že odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Stěžovatel se tak obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti předně namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a v řízení provedenými důkazy. Jednání vedlejší účastnice podle jeho náhledu jednoznačně podporovalo závěr, že první strana smlouvy, o niž se opíral žalovaný nárok, není autentická, resp. že s ní bylo manipulováno způsobem, který obsahově zcela absurdně zvýhodnil vedlejší účastnici. V této souvislosti stěžovatel popřel, že by se zavázal kompenzovat finanční příspěvek vedlejší účastnice na rekonstrukci svého rodinného domu, vedle možnosti doživotního užívání části domu, i tím, že jí vrátí samotný příspěvek, navíc ještě pod sankcí smluvní pokuty. Na něco takového neměl důvod přistoupit, a to i s ohledem na svou kritickou majetkovou situaci. Posledně řečeného si vedlejší účastnice ostatně byla vědoma, jak vyplývá z jejího dopisu datovaného v polovině roku 2015, v němž se domáhala toliko umožnění užívání bytu v rodinném domě, nikoliv již vrácení předmětných prostředků. O nepravosti, resp. nesprávnosti první strany smlouvy svědčí podle stěžovatele rovněž skutečnost, že vedlejší účastnice ani k výzvě soudu prvního stupně nepředložila originál dotčené smlouvy. Její tvrzení, že jí byl ukraden, označil za účelové. Pokud jde o výpověď svědkyně Pokorné, tato se v podstatných rysech odlišovala od tvrzení vedlejší účastnice, a podle stěžovatele tak ani ona nebyla způsobilá prokázat pravost a správnost smlouvy. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel vyslovil nesouhlas s právními závěry obecných soudů o rozložení důkazního břemene ve smyslu §565 OZ. Zastával názor, že v jeho případě nebylo možno aplikovat větu druhou ustanovení §565 OZ, zakotvující vyvratitelnou domněnku uznání pravosti a správnosti vyplývající z podpisu soukromé listiny, neboť sporná první strana smlouvy, jež předložila vedlejší účastnice, jeho podpis postrádala. Uplatnění citovaného ustanovení na danou věc bylo vyloučeno i s přihlédnutím k důvodové zprávě k předmětnému zákonu, která výslovně uvádí, že se jedná o výjimku pro případy vážící se k provozu závodu. Stěžovatel se naopak dovolával rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované usnesením sp. zn. 20 Cdo 947/2012 ze dne 30. 10. 2012 a rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 802/2013 ze dne 31. 3. 2015, na jejímž podkladě dovozoval, že důkazní břemeno ohledně pravosti a správnosti první strany smlouvy netížilo jeho, jak konstatovaly obecné soudy, nýbrž leželo v souladu s větou první ustanovení §565 OZ výlučně na vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu nebylo proto dle stěžovatele možno akceptovat závěr dovolacího soudu, že jeho skutková verze nebyla prokázána, neboť neměl povinnost ji prokazovat.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i přiloženého listinného materiálu, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Obecné soudy se podanou žalobou řádně zabývaly a své závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen zopakoval námitky, které již uplatnil v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v potřebném rozsahu vypořádaly. Ústavní soud v úvahách obecných soudů, na nichž byla napadená rozhodnutí založena, žádné rozpory, které by byly způsobilé posunout posuzovaný případ do roviny ústavněprávní, nezjistil. Za těchto okolností mu proto nepříslušelo, aby je jakkoliv přehodnocoval.
Pro úplnost je možno dodat, že stěžovatel ve své argumentaci vychází z předpodkladu, že v řízení nebyla prokázána pravost smlouvy o doživotním užívání bytu, resp. její první strany, neboť konkrétně tato strana postrádala jeho podpis. Z řečeného následně dovozuje, že nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene z vedlejší účastnice na jeho osobu ve smyslu věty druhé ustanovení §565 OZ. V tomto ohledu se stěžovatel ovšem mýlí, neboť obecné soudy o pravosti smlouvy jako celku nepochybovaly, a to především s ohledem na to, že předmětná smlouva byla opatřena razítkem Magistrátu města Kladna, tj. orgánu ověřujícího podpisy účastníků, přičemž toto razítko se nacházelo nejen u ověřovací doložky pro každý z podpisů na druhé straně smlouvy, ale rovněž i na první straně smlouvy. Navíc byla zjištěna shoda v grafické úpravě obou stran i členění smlouvy na články. Poukazuje-li dále stěžovatel, že domněnka dle věty druhé ustanovení §565 OZ není dle důvodové zprávy k zákonu obecně uplatnitelná, nýbrž se jedná o výjimku, kterou v jeho věci nelze aplikovat, Ústavní soud k tomu konstatuje, že jeho názor nesdílí. Pravidla vyplývající z ustanovení §565 OZ totiž platila i před přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to na základě obecných pravidel o důkazním břemeni (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 ze dne 27. 11. 2018, toto rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dospěl k právnímu závěru, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2670/98 ze dne 10. 10. 2000, na který Nejvyšší soud poté navázal ve svých dalších rozhodnutích, např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2727/99 ze dne 30. 5. 2001, rozsudku sp. zn. 29 Odo 564/2005 ze dne 27. 10. 2005, rozsudku sp. zn. 33 Odo 988/2004 ze dne 29. 6. 2006, rozsudku sp. zn. 23 Odo 1722/2006 ze dne 20. 1. 2009 či stěžovatelem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 802/2013 ze dne 31. 3. 2015).
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu