ECLI:CZ:US:2019:1.US.550.19.1
sp. zn. I. ÚS 550/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, č. j. 6 Tdo 471/2017-60, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2016, č. j. 68 To 272/2015-783, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1. dubna 2015, č. j. 1 T 218/2013-662, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 T 218/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku.
3. Za uvedený přečin byl podle §196 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil "z rozsudku vyplývající" dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné na svoji dceru a na svého syna.
4. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 68 To 272/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 Tdo 471/2017-60, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že postupem nalézacího soudu, který dne 1. 4. 2015 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti navzdory jeho řádné omluvě a žádosti o odročení jednání z důvodu, že neměl k dispozici vozidlo ani peněžní prostředky k zajištění jiné dopravy z Nizozemska do České republiky, byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit k důkazům. Shodné výhrady směřoval proti konání veřejného zasedání odvolacím soudem dne 24. 6. 2016 s tím, že vyrozumění o jeho konání obdržel v českém jazyce a nedisponoval prostředky k cestě do České republiky a zpět, a neměl tedy možnost se jednání účastnit a uplatnit své právo na obhajobu. O konání veřejného zasedání jej soud vyrozuměl pouze v českém jazyce, ačkoli má v trestním řízení právo na užití mateřského jazyka.
7. Neplnění vyživovací povinnosti se měl dopouštět v době od 1. 5. 2008 do 19. 2. 2014 na území Nizozemska a na území České republiky, přičemž je občanem Nizozemského království a do září 2010 se tam výlučně zdržoval, a proto bylo nutno postupovat v souladu s právní úpravou platnou pro tento stát a soud měl zjistit, zda je zde neplacení výživného trestné, a v kladném případě, zda byl schopen svým povinnostem s ohledem na změnu v příjmech dostát a zda se tedy protiprávního jednání vůbec dopustil. V daných souvislostech stěžovatel namítl, že skutkový stav, jak byl zjištěn odvolacím soudem ve shodě se soudem prvního stupně, bez jakýchkoliv pochybností neodpovídal provedeným důkazům. Poukázal na to, že v období od 1. 5. 2008 do 20. 9. 2010 byl bez práce, přičemž dávka hmotného zabezpečení, která mu byla v Nizozemsku vyplácena, odpovídala výši životního minima. Soud podle jeho slov přitom objektivně nezjistil, zda byl po zajištění jeho základních potřeb a úhradě v Nizozemsku povinných plateb schopen plnit vyživovací povinnost. Shodné pochybnosti vyslovil i k navazujícímu období s tím, že výživné přestal platit proto, že proti němu bylo vedeno exekuční řízení a stěžovatel nemohl s finančními prostředky volně disponovat.
8. Dále namítá, že obhájce, který mu byl soudem ustanoven, nebyl seznámen s mezinárodním rodinným právem a mezi ním a stěžovatelem byla jazyková bariéra. Stěžovatel tak nebyl náležitě informován o probíhajícím trestním procesu a nemohl se účelně hájit.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatelova hlavní argumentace spočívá v námitce dotčení práv hájit se v trestním řízení, neboť mu nebylo známo, z čeho je obviněn, soud mu ustanovil nevyhovujícího obhájce, nemohl se účastnit hlavního líčení a veřejného zasedání, protože neměl prostředky na cestu, navíc o konání veřejného zasedání jej soud vyrozuměl pouze v českém jazyce, ačkoli má v trestním řízení právo na užití mateřského jazyka.
11. Ústavní soud předně uvádí, že obdobnou argumentaci obsáhle rozvedenou stěžovatel uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy, ty se jeho výhradami velmi pečlivě zabývaly a v odůvodnění se s nimi vypořádaly. Reakce na znovu vznesené výtky tak stěžovatel najde v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud nevidí důvod přiléhavé vypořádání opakovat.
12. Dodává, že v projednávaném případě Nejvyšší soud ověřil, že při svém výslechu v rámci zkráceného přípravného řízení v procesním postavení podezřelého byl stěžovatel řádně prostřednictvím tlumočníka poučen o právu zvolit si obhájce (i v případě přiznání nároku na bezplatnou obhajobu) a teprve pokud tohoto práva nevyužije, že mu při splnění zákonných podmínek bude obhájce ustanoven soudem. Zároveň byl seznámen se sdělením, pro jaký skutek a trestný čin je podezřelý. Spolu s přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu mu soud navíc stanovil lhůtu k tomu, aby si zvolil obhájce na náklady státu. Pokud by této možnosti zvolit si obhájce využil, měl by soud jen velmi omezené možnosti do této volby zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08). Pokud mu soud ustanovil obhájkyni [vybranou automatickým postupem podle abecedního pořadníku advokátů (§39 odst. 1 tr. ř.)] a stěžovatel ani poté nevyužil možnosti aktivně ustanovenou obhájkyni změnit, nemůže mít jeho zpětná kritika jejího postupu, včetně zajištění tlumočení, jakoukoli právní relevanci. Obhájkyně navíc opakovaně uvedla, že se se stěžovatelem domluví česky.
13. Právo použít mateřský jazyk v rámci trestního řízení stěžovatel zcela jistě měl a využil (§2 odst. 14 tr. ř.). K požadavku na překlad vyrozumění o konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení se podrobně vyjádřil odvolací i dovolací soud. Ústavní soud plně odkazuje na závěr, že vzhledem k okolnostem případu není potřeba k zaručení spravedlivého procesu doručovat překlad i této písemnosti (neuvedené v taxativním výčtu dokumentů v §28 odst. 2 tr. ř.).
14. Jen na okraj k tomu Ústavní soud dodává, že otázka nezbytnosti přítomnosti tlumočníka byla řešena i při posuzování předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1204/13, kterým ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní stížnost se týkala stanovení výše výživného v rámci civilního řízení. Ve své replice stěžovatel uvedl, že se zvládá dorozumět v běžných životních situacích, přičemž vychází zejména ze znalosti obecného jazyka. Stěžovatel činil řadu svých podání k civilním obecným soudům v češtině. Ústavní soud v rámci tohoto řízení vyslovil závěr, že stěžovatel v odvolacím řízením jednal způsobem, z něhož potřeba ustanovit mu tlumočníka nevyplynula.
15. Je nepochybné, že s ohledem na zásadu teritoriality (§4 tr. zákoníku) na posuzovaný skutek dopadá česká právní úprava a je dána i příslušnost českých soudů.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu