ECLI:CZ:US:2019:1.US.574.19.1
sp. zn. I. ÚS 574/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. S., t. č. v zabezpečovací detenci ve Věznici Opava, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2018 č. j. 1 To 509/2018-155 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. října 2018 č. j. 19 Dt 12/2014-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení. Zároveň bylo rozhodnuto o dalším trvání zabezpečovací detence.
2. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
4. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho aktuálním zdravotním stavem, nezohlednily pokrok, kterého v průběhu svého dosavadního pobytu v zabezpečovací detenci dosáhl, a nevypořádaly se s možností změny zabezpečovací detence na ústavní léčbu. Obecné soudy též pochybily, pokud neakceptovaly návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku.
5. Stěžovatel si je vědom, že byl odsouzen za závažnost trestnou činnost, ale připomíná, že v zabezpečovací detenci je již déle než 6 let, předtím si odpykal osmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody a následně déle než rok vykonával ústavní ochranné sexuologické léčení. Celková doba, po kterou je stěžovatel zásadním způsobem omezen na osobní svobodě tak přesahuje 15 let. Jde o dobu, která přesahuje horní hranici trestní sazby, kterou byl za spáchané trestné činy ohrožen (tj. 10 let).
6. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu výkonu zabezpečovací detence nabyl kritický náhled na svou poruchu, jako i své dřívější jednání, dobrovolně požádal o doporučenou medikaci a plně spolupracoval s ošetřujícím personálem.
7. Stěžovatel akceptoval doporučení okresního soudu při předchozím rozhodnutí o trvání detence, vyžádal si podávání antihormonální útlumové léčby, zapojoval se do terapeutických i neterapeutických aktivit.
8. K výtce, že si ostatní chovanci měli stěžovat na údajné "sexuálně odbrzděné" chování, uvádí, že šlo jen o zprostředkovanou informaci, kterou měla mít lékařka od svého "týmu". Okresní soud zamítavé rozhodnutí založil na skutečnostech, které jsou staré několik let a v době rozhodování nebyly aktuální. Stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem odborné komise (resp. ošetřující lékařky), dle které bylo vyžádání útlumové léčby ze strany stěžovatele "účelové". Stěžovatel se tedy nachází v bezvýchodné situaci, neboť když s útlumovou léčbou nesouhlasil, byl mu vytýkán nedostatek náhledu a spolupráce, a následně, když o léčbu požádal, je mu sděleno, že tak činí účelově.
9. Stěžovatel odkazuje na obsah znaleckého posudku MUDr. Zvěřiny, v rámci kterého znalec doporučil změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení.
10. Stěžovatel konečně též připomíná závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a sp. zn. I. ÚS 497/18 ze dne 18. 7. 2018.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Lze souhlasit se stěžovatelem, že zabezpečovací detence je velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce a její nařízení, resp. rozhodnutí o dalším trvání vyžaduje náležité zkoumání a zdůvodnění. Ústavní soud musel posoudit, zda si soudy opatřily pro svá rozhodnutí dostatek podkladů, zda respektovaly procesní práva stěžovatele, zda své závěry dostatečně zdůvodnily a zda při rozhodování nevybočily z mezí, které ve své judikatuře stanovil Ústavní soud.
14. Ústavní soud shledal, že soudy dodržely veškeré procesní záruky, bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit, soud vyšel z relevantních podkladů a při nejasnostech týkající se zprávy ústavu pro výkon zabezpečovací detence bylo jednání odročeno za účelem výslechu ošetřující lékařky (psychiatričky).
15. Pokud jde o dobu trvání zabezpečovací detence, není její trvání nijak omezeno, podle §100 odst. 5 trestního zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. Argument celkovou délkou omezení osobní svobody, resp. tím, že tato délka přesahuje horní hranici trestní sazby, která stěžovateli hrozila za spáchaný trestný čin, tudíž není sám o osobě relevantní, podstatné je, zda obecné soudy nepochybily, pokud došly k závěru, že důvody trvání zabezpečovací detence zde stále jsou.
16. Argumentuje-li stěžovatel vyhovujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 497/18, je nutno připomenout, že jak postavení, resp. situace stěžovatele, tak postup soudů v obou věcech byly odlišné. V nyní posuzované věci byl stěžovatel trestně stíhán za násilnou trestnou činnost a již dříve souzen např. za znásilnění (včetně znásilnění nezletilé), zatímco ve věci sp. zn. I. ÚS 497/18 šlo o pachatele drobných krádeží. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 497/18 výslovně uvedl, že "čím méně závažného trestného činu (resp. činu jinak trestného) se osoba držená v zabezpečovací detenci dopustila, tím přísněji a pečlivěji musí soudy posuzovat, zda je tato forma omezení osobní svobody stále nezbytná. Zatímco u pachatelů závažných zločinů je možno riziko nebezpečí plynoucí z mírnější formy omezení osobní svobody částečně zdůvodnit již samotnou povahou těchto činů (násilí, sexuální delikty), u osob, které se nedopustily zločinu, ale pouze přečinu, je potřeba o to více zdůvodnit, v čem spočívá riziko mírnější formy omezení osobní svobody, než je právě zabezpečovací detence, resp. proč ochrana společnosti vyžaduje další trvání zabezpečovací detence". Pokud stěžovatel vytýká soudům, že vycházely též z jeho dřívějšího jednání a chování, nelze to vnímat jako pochybení. Komplexní pohled na nebezpečnost osoby držené v zabezpečovací detenci je nutno si učinit nejen z hlediska aktuálního chování dané osoby v rámci detence, ale vždy též s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu byla do detence umístěna a jaká potencionální rizika hrozí při přeřazení do mírnějšího režimu omezení osobní svobody (tj. ústavní léčby). Ústavní soud připomíná, že "nebezpečnost osoby v detenci, resp. nezbytnost trvání detence, lze bezesporu posuzovat též na základě závažnosti protiprávních jednání, kterých se osoba držená v detenci dříve dopustila" (nález sp. zn. I. ÚS 497/18).
17. Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že dobrovolné podstoupení tlumící léčby je oproti předchozímu stavu pokrokem, je nutno tuto změnu posuzovat vždy v kontextu veškerého dalšího chování stěžovatele a jistě lze legitimně zvažovat též riziko účelovosti uvedeného postupu. Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by závěry soudů byly vadné.
18. K tvrzenému pochybení soudu spočívající v nevyžádání znaleckého posudku Ústavní soud konstatuje, že znalecký posudek byl na stěžovatele vypracován opakovaně, naposledy v roce 2017 při rozhodování o dalším trvání zabezpečovací detence. Znalec MUDr. Zvěřina uvedl, že stěžovatel mj. trpí těžkou poruchou osobnosti, sexuální deviací, vykazuje rysy patologické sexuální agresivity a útočného sadismu a jeho pobyt na svobodě zůstává výrazně nebezpečný. Znalec sice konstatoval možnost (při medikaci vedoucí k sexuálnímu útlumu) nahradit zabezpečovací detenci ústavní ochrannou léčbou, ovšem na základě posouzení dalšího chování a vystupování stěžovatele, aby mohl být naplněn předpoklad řádného průběhu léčby mimo prostředí zabezpečovací detence. Pokud soudy závěry posudku hodnotily v kontextu zprávy ústavu (s. 3 napadeného rozhodnutí okresního soudu) a výpovědi ošetřující lékařky (s. 4 napadeného rozhodnutí okresního soudu), z nichž plyne nedostatek vnitřní motivace stěžovatele se léčit a nedostatečný náhled stěžovatele na svou předchozí činnost, nelze uvedenému postupu nic vytknout. Samo nasazení medikace tudíž nemusí být bez dalšího zcela vypovídající a je nutno je posuzovat v kontextu dalších aktivit stěžovatele, jeho spolupráce na terapiích, přičemž pohled ošetřujícího lékaře, resp. zpráva ústavu zabezpečovací detence jsou bezpochyby významnými důkazy. Pro stěžovatele tak nelze hovořit o bezvýchodné situaci, kdy je mu údajně kladeno k tíži jak nepřistoupení na léčbu, tak přistoupení na léčbu, neboť jak plyne z výše uvedeného, samo přistoupení na léčbu není stěžovateli nijak vytýkáno.
19. Pokud soud prvého stupně odmítl vypracování dalšího znaleckého posudku s tím, že v posudku z roku 2017 je vyjádřeno, že kromě útlumové léčby je nezbytný takový náhled stěžovatele, který umožní řádnou spolupráci v léčebném procesu, přičemž z jiných důkazů vyplynulo, že odpovídající náhled a motivace zatím u stěžovatele nejsou dány, pak nelze jeho postupu nic vytknut a dovozovat porušení základních práv stěžovatele.
20. Opět je nutno věc odlišit od situace, o které rozhodoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 497/18, kde znalecký posudek nebyl vypracován ani při převzetí stěžovatele do zabezpečovací detence, ani při rozhodování o jejím dalším trvání, přičemž jednání stěžovatele, za které byl trestně stíhán, nebylo zdaleka tak závažné, jako trestná činnost stěžovatele v nyní posuzované věci.
21. K argumentům stěžovatele ve vztahu ke znaleckému posudku tudíž Ústavní soud opakuje, že "jakkoli není nutné zpracovávat znalecký posudek na duševní stav osob v zabezpečovací detenci při každé žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence, jeví se naopak jako nanejvýš žádoucí zpracovat nezávislý znalecký posudek při přezkumu trvání zabezpečovací detence v situaci, kdy při samotném rozhodnutí o zabezpečovací detenci takovýto posudek zpracován nebyl" (nález sp. zn. I. ÚS 497/18). Na stěžovatele byl posudek v rámci výkonu detence vypracován, a to v roce 2017, přičemž o dalším trvání detence bylo rozhodováno v roce 2018. Postup soudů v nyní posuzovaném případě se tak nijak neocitá v kolizi se závěry Ústavního soudu.
22. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu