ECLI:CZ:US:2019:1.US.587.19.1
sp. zn. I. ÚS 587/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem, sídlem Školní 3362/11, Zlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2019 č. j. 26 C 46/2017-227, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadeného usnesení a přiznání nákladů řízení.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 24. 2. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 11 011 604 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Po zamítnutí žaloby podal stěžovatel proti rozsudku odvolání. Usnesením obvodního soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 26 C 46/2017-227 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 550 581 Kč s poučením, že v případě nezaplacení bude odvolací řízení zastaveno.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že z procesní opatrnosti podal dne 13. 2. 2019 u obvodního soudu návrh na změnu nezákonného usnesení, který však dle svého názoru nepovažuje za prostředek ochrany svého práva ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že žalobu proti vedlejší účastnici podal dne 24. 2. 2017, kdy podle §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nebo nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Podle odst. 3 citovaného ustanovení dopadalo toto pravidlo také na odvolací řízení. K podání odvolání došlo až po změně uvedené úpravy zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který osvobození od soudního poplatku za podání návrhu proti státu ve věcech náhrady škody a jiné újmy způsobené výkonem veřejné moci zrušil, nicméně stěžovatel zdůrazňuje, že podle přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti použije úprava ve znění přede dnem účinnosti tohoto zákona. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž platí, že řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel k soudu. Gramatickým, logickým i teleologickým výkladem dospívá k závěru, že v nyní posuzované věci došlo k nepřípustné retroaktivitě a soudní poplatek byl vyměřen v rozporu se zákonem. Stěžovatel rovněž upozornil, že výše poplatku je pro něj likvidační, kdy se navíc domáhá náhrady škody způsobené nesprávným postupem v exekučním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost není přípustná. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost jsou oprávněny podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. K tomuto pravidlu Ústavní soud tradičně uvádí, že napadnutelné rozhodnutí nebo jiný zásah musí představovat protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám nesmí být výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností a následně nálezem Ústavního soudu (k tomu srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky. V nyní posuzované věci je zřejmé, že zásah do ústavních práv či svobod stěžovatele by znamenalo až usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž by navíc stěžovatel mohl podat odvolání. Souladem postupu obvodního soudu se zákonem a ústavním pořádkem by se poté zabýval i nadřízený článek soustavy obecných soudů.
6. Ústavní soud k nyní posuzované věci současně připomíná, že v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/2018 vyslovil závěr, že vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem podle položky 1 bodu 1 přílohy k zákonu o soudních poplatcích, je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s čl. 36 odst. 1 a 3
a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel však má procesní prostor k uplatnění těchto závěrů i mimo podání ústavní stížnosti.
7. S ohledem na povahu napadeného usnesení a možnost obrany jinými prostředky Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Z toho důvodu Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj