ECLI:CZ:US:2019:1.US.600.19.1
sp. zn. I. ÚS 600/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Karla Matušky, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou, se sídlem Průběžná 1826/63, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2018 č. j. 44 Co 643/2018-95 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. května 2018 č. j. 233 C 36/2017-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. února 2019, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 233 C 36/2017 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u městského soudu dne 22. června 2017 domáhal po žalované Direct pojišťovna, a. s., zaplacení částky 43 577 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel byl dne 7. března 2017 účasten dopravní nehodě, při které byl poškozen osobní automobil tovární značky Peugeot, přičemž viníkem dopravní nehody byla osoba, která měla sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, povinné ručení, u žalované.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. května 2018 č. j. 233 C 36/2017-55 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11 470,80 Kč (výrok II.).
4. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. prosince 2018 č. j. 44 Co 643/2018-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 7 647,20 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že celková částka, kterou získal za poškozený vůz, činila 429 296 Kč. Přitom stěžovatel vynaložil v době 8 měsíců před dopravní nehodu (kterou nezavinil) částku ve výši 450 413,22 Kč bez DPH. Jednáním žalované tak byl zkrácen o částku 21 117 Kč. V důsledku dopravní nehody, kdy došlo k úplnému zničení vozidla, pak byla ze strany poskytovatele úvěru dne 7. dubna 2017 ukončena úvěrová smlouva, a to z důvodu totálního zničení předmětu. V souvislosti s předčasným ukončením úvěrové smlouvy byl povinen uhradit poplatek za předčasné ukončení ve výši 22 460 Kč.
6. Podle názoru stěžovatele obecné soudy celou věc nesprávně právně posoudily a nedošlo k náhradě ztráty na majetku v plném rozsahu, přičemž zvýhodnily původce škody na úkor poškozeného. Za škodu nelze považovat pouze náklady vynaložené na opravu vozidla či pořízení odpovídajícího vozidla, jak uvedl v rozsudku soud prvního stupně, ale za škodu musí být považováno vše, co znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného. Proto stěžovatel namítal, že soudy, které při určování výše náhrady škody vycházely pouze z ekonomické hodnoty vozidla, jeho stáří a technického stavu, nezohlednily užitek, který vozidlo svému majiteli přinášelo, a neposkytly stěžovateli náhradu škody v takové výši, aby si mohl pořídit vozidlo nejen srovnatelných technických parametrů, ale takové vozidlo, které mu bude přinášet stejný užitek, jako mu přinášelo vozidlo před nehodou. Stěžovatel je přesvědčen, že za škodu lze považovat i poplatek za předčasné ukončení úvěrové smlouvy, neboť kdyby se nehoda nestala, tento náklad by stěžovateli nevznikl.
7. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů zcela absentovaly spravedlivý výsledek a omezily se toliko na hodnocení situace z pohledu přepjatého formalismu a výsledkem této rozhodovací činnosti je zcela nespravedlivý rozsudek, kdy stěžovatel, který neporušil žádnou povinnost, byl potrestán tím, že se jeho majetek objektivně zmenšil, což nebylo napraveno ani tzv. institutem povinného ručení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Soud prvního stupně stěžovateli vysvětlil, že není možné ztotožnit škodu s pořizovací cenou zničené věci, jak to učinil stěžovatel, ale je nutné vycházet z hodnoty poškozené věci k okamžiku poškození. K výzvě soudu pak stěžovatel nenavrhl důkaz, kterým by prokázal výši obvyklé ceny vozidla v době pojistné události a trval na svém stanovisku, že má nárok na cenu pořizovací v plné výši. Pokud šlo o uplatněný nárok stěžovatele z titulu poplatku, který byl povinen stěžovatel uhradit v souvislosti s předčasným ukončením úvěrové smlouvy, soud prvního stupně rovněž dopěl k závěru, že nárok stěžovatele není dán.
13. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně a stěžovateli zopakoval, že cena obvyklá v době poškození zásadně není cenou pořizovací, i že sjednání podmínek ukončení úvěrového vztahu je zcela mimo škodnou událost.
14. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nenesou znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu