ECLI:CZ:US:2019:1.US.616.15.1
sp. zn. I. ÚS 616/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ Oty Brothánka, 2/ Marty Mudrochové, 3/ Tomáše Nýdla, 4/ Václava Odvody, 5/ Otty Ovčáčka, 6/ Ing. Arnošta Pazdery, 7/ dědiců po zůstaviteli MUDr. Karlu Plašilovi, jak budou určeni v rámci dědického řízení sp. zn. 13 D 523/2011, Nd 138/2011 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3, jejichž opatrovníkem je JUDr. Jaromír Štůsek, advokát, se sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, 8/ Miroslava Pechara a 9/ Ing. Mgr. Jiřího Ponerta, DrSc., zastoupení JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Národní třída 10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-428 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-525 ve výroku II. ve druhé větě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-428, ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-525 ve výroku II. v poslední větě, která zní: "Ve zbývajícím rozsahu se dovolání uvedených žalobců zamítá". Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále namítali porušení čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelé se po žalované České republice - České národní bance domáhají zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů žalované v souvislosti se zakoupením podílových listů vydaných investiční společností Futurum a. s. (dále jen "investiční společnost"), kdy se takto stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM (dále jen jako "podílový fond"). Škodu vidí stěžovatelé v rozdílu mezi jimi zaplacenou nominální cenou podílových listů a podílem stěžovatelů jako podílníků na majetku, který by byl v podílovém fondu ke dni 9. března 1996 (den přiznání A. Karmova), pokud by nebyl zpronevěřen. Stěžovatelé proto požadovali náhradu skutečné škody, kterou představuje 34,845 % jejich vkladu, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladu obdrželi stěžovatelé v likvidaci), a dále ušlý zisk za dobu, kdy nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace odprodat zpět podílovému fondu nebo jinak s nimi disponovat, tj. za dobu od 10. března 1996 do 15. července 2009, tedy to, co by obdrželi na úrocích, pokud by příslušnou částku uložili jako vklad u bankovních ústavů v České republice, a to ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky, která byla po celou dobu nižší, než bylo obvyklé úročení vkladů u komerčních bank, přičemž výše požadovaného ušlého zisku jednotlivých stěžovatelů se odvíjí od nominální hodnoty jimi zakoupených podílových listů. Stěžovatelé spatřovali nesprávný úřední postup předně v tom, že ministerstvo financí nezajistilo organizaci ani metodiku (nevydalo podzákonné předpisy) kontroly depozitářem ani svého vlastního dozoru včetně řádného proškolení svých pracovníků a nezajistilo personální předpoklady řádného dozoru.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. srpna 2011 č. j. 39 C 95/2009-245 dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou vložením peněžních prostředků do podílového fondu po 1. listopadu 1995, proto přiznal stěžovatelům náhradu skutečné škody ve výši rozdílu mezi tím, co obdrželi v likvidaci investiční společnosti a tím, co do podílového fondu vložili, a to pouze těm stěžovatelům, kteří koupili podílové listy po tomto datu ve výši 34,845 % jejich vkladu včetně úroků z prodlení. Žaloby stěžovatelů, kteří nakoupili podílové listy přede dnem 1. listopadu 1995 a požadovali náhradu skutečné škody, soud zamítl. Co se týče škody, kterou měl představovat ušlý zisk, dospěl obvodní soud k závěru, že taková škoda je škodou hypotetickou a žalobu ohledně požadovaného ušlého zisku zamítl u všech stěžovatelů.
4. K odvolání podanému stěžovateli, ve kterém napadli zamítavé výroky o věci samé a akcesorický výrok o nákladech řízení, i žalovanou, která napadla vyhovující výroky o věci samé a i akcesorický výrok o nákladech řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2012 č. j. 30 Co 523/2011-325 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé pod bodem VII., IX., XI., XIII., XV. a XVII. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku pod bodem III. odmítl (výrok II.), v zamítavých výrocích pod bodem I., II., IV., V., VI., VIII., X., XII., XIV., XVI. a XVIII. rozsudek potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalované za postup ministerstva financí po udělení povolení investiční společnosti s tím, že odpovědnost státu za stěžovateli tvrzenou škodu může nastoupit pouze tehdy, pokud nemají možnost dosáhnout její náhrady vůči jinému dlužníkovi, který je povinen jim plnit. Tuto možnost stěžovatelé stále mají, a to jak vůči A. Karmovovi, tak i vůči depozitáři podílového fondu Komerční bance, a. s., který porušil své povinnosti dozoru.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-428, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-525, kterým byl opraven výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu rozhodl tak, že správně zní: rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího se zrušuje v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích stěžovatelů 1/ do částky 34 845 Kč s přísl., 2/ do částky 34 845 Kč s přísl., 3/ do částky 52 267,50 Kč s přísl., 4/ do částky 104 535 Kč s přísl., 5/ do částky 104 535 Kč s přísl., 6/ do částky 20 907 Kč s přísl., 7/ do částky 209 070 Kč s přísl., 8/ do částky 38 329,50 Kč s přísl. a 9/ do částky 62 721 Kč s přísl. a v navazujících výrocích ohledně uvedených stěžovatelů o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu jej vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání uvedených žalobců zamítá.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-428, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 82/2013-525, toliko ve výroku II. ohledně druhé věty: "Ve zbývajícím rozsahu se dovolání uvedených žalobců zamítá". Stěžovatelé namítají nesprávné právní posouzení věci a nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud potvrdil zamítnutí nároků stěžovatelů na náhradu ušlého zisku. Podle jejich názoru se škoda má nahrazovat celá.
8. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu, že ustanovení §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vykládá extenzivním způsobem, který představuje pro stěžovatele nesplnitelné důkazní břemeno [srov. nález ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)]. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy ani dovolací soud se nezabývaly momentem vzniku škody na majetku fondu a stěžovatelům tak nebyl soudem ještě neurčený moment vzniku příčiny vzniku škody znám a nemohli proto v nalézacím řízení prokazovat ani existenci zhodnocovacího procesu k tomuto momentu, ani jeho případnou alternativu. Podle názoru stěžovatelů jde nejen o neprokazatelnost hypotetického stavu, ale dokonce o přímou absolutní nemožnost veškeré dovolacím soudem (nově) kladené podmínky vůbec naplnit. Navíc, když nebyl stanoven zatím ani moment škodlivého zásahu - příčiny, stěžovatelé nebyli a nemohli být proto ani poučeni a vyzváni k dalším tvrzením a důkazům vážícím se k jejich konkrétní situaci ve vazbě k uvedenému datu, čímž byla poškozena jejich procesní práva.
9. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ve znění jeho opravného usnesení, bylo zasaženo jejich základní právo dovolat se vůči státu náhrady škody ve formě ušlého zisku z nesprávného úředního postupu kladením jim překážek, spočívajících převážně ve formální aplikaci jednoduchého práva v rozporu s příkazem soudům na jeho ústavně konformní interpretaci. Ve svém souhrnu pak tato nesprávná interpretace zákona, podle tvrzení stěžovatelů, vylučuje konkrétně i obecně vůbec možnost úspěšného domožení se nároku stěžovatelů na odškodnění vůči státu za jeho nesprávný úřední postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. K podání ústavní stížnosti došlo jménem devíti osob, advokát, který ji v jejich zastoupení podal, však nepředložil zvláštní plnou moc k zastupování osmého stěžovatele Miroslava Pechara, který je v ústavní stížnosti rovněž označen jako stěžovatel s odůvodněním, že se mu prozatím nepodařilo získat plnou moc zmocňující ho k podání ústavní stížnosti a zastupování v řízení o ní a není si ani jist, zda tento stěžovatel dále žije a jakmile od něj plnou moc získá či zjistí jeho právní nástupce, bude Ústavní soud informovat. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatelů k předložení řádné plné moci tohoto stěžovatele. Výzva k odstranění vady byla právnímu zástupci stěžovatelů doručena dne 18. září 2019, přičemž ve stanovené lhůtě do 15 dnů od jejího doručení vytýkaná vada odstraněna nebyla. Vzhledem k tomu, že ve lhůtě, která uplynula dnem 3. října 2019, vytýkaná vada nebyla neodstraněna, nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podaný návrh ve vztahu k osmému stěžovateli Miroslavu Pecharovi odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené.
12. V rozsahu, ve kterém byla ústavní stížnost podána stěžovateli 1/ až 7/ a 9/ byla ústavní stížnost podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry ve věci rozhodujících soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem ve vztahu k žalobami uplatněným nárokům stěžovatelů na náhradu ušlého zisku, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
16. V posuzované věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelů proti právním závěrům, kterými Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, ve kterém uplatňovali nárok na ušlý zisk. Stěžovatelé se domnívají, že jeho výklad nepřípustným způsobem zúžil jejich právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. že jeho uplatnění podmínil důkazním břemenem, které nemohou unést. Ústavní soud se ovšem s takovýmto hodnocením neztotožňuje.
17. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné dovodil, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci musí být majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru. V konkrétním případě Nejvyšší soud doplnil, že odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by se při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by podle závěru učiněného Nejvyšším soudem byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna. Dovolací soud proto v této části dovolání neshledal důvodným.
18. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Jakýkoliv nárok mající základ v ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá existenci uvedené příčinné souvislosti, a nelze jej založit výlučně na domněnce, že za jiných okolností by poškozený realizoval svůj investiční záměr alespoň s určitým ziskem. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě tato souvislost dána není, a náležitým způsobem jej odůvodnil, nelze jeho rozhodnutí považovat za svévolné (srov. usnesení ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. IV. ÚS 1171/15).
19. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti ve vztahu ke stěžovateli Miroslavu Pecharovi podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním z důvodu neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené a zčásti ve vztahu k ostatním stěžovatelům jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu