ECLI:CZ:US:2019:1.US.632.19.1
sp. zn. I. ÚS 632/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Zumra, zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem Československé armády 1050/22, Děčín I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 33 Cdo 3604/2018-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 28 C 12/2015 byla vedlejším účastníkům (Zbyšek Kočárek a Lenka Kočárková) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 117.786 Kč s příslušenstvím, současně rozhodl o nákladech řízení. K podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 sp. zn. 8 Co 323/2017 změnil shora citovaný rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech soudního řízení. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť jej považoval za nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2014 nelze nijak dovodit privativní novaci, když účastníci této smlouvy nejsou totožní s kupní smlouvou ze dne 31. 12. 2013. Na straně kupujících je uveden pouze Zbyšek Kočárek a tato smlouva neobsahuje ujednání, kde by bylo uvedeno, že dochází k nahrazení původní kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2012. Podle náhledu stěžovatele měla být věc právně posouzena podle §516 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Odmítnutím dovolání došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv, garantovaných mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu