ECLI:CZ:US:2019:1.US.643.19.1
sp. zn. I. ÚS 643/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti B. Š., zastoupené Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem Pellicova 1, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 154/2018-466 ze dne 27. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 84 P 74/2016-447 ze dne 29. 3. 2018 rozhodl o návrhu stěžovatelky na úpravu výživného tak, že otce nezletilých zavázal přispívat na výživu nezletilé S. částkou 5 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2014 a částkou 5 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016 s tím, že dluh na výživném ve výši 134 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám stěžovatelky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále byl otec zavázán přispívat na výživu nezletilého B. částkou 4 500 Kč měsíčně od 1. 6. 2014 a částkou 5 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016 s tím, že dluh na výživném ve výši 121 500 Kč byl otec zavázán zaplatit k rukám stěžovatelky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Městský soud rovněž rozhodl o povinnosti stěžovatelky přispívat na výživu nezletilé S. částkou 800 Kč měsíčně od 1. 6. 2014 a částkou 1 200 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016 s tím, že dluh na výživném ve výši 27 200 Kč byla stěžovatelka zavázána zaplatit k rukám otce do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Obdobně soud rozhodl i o vyživovací povinnosti stěžovatelky vůči nezletilému B., a to přispívat na jeho výživu částkou 700 Kč měsíčně od 1. 6. 2014 a částkou 1 100 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016. Dluh ve výši 24 700 Kč pak soud stěžovatelku zavázal zaplatit k rukám otce do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání otce Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že částky výživného zvýšil a upravil režim jejich plateb. Otce zavázal přispívat na výživu nezletilé S. od 1. 6. 2014 částkou 5 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016 částkou 7 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem, na výživu nezletilého B. od 1. 6. 2014 částkou 5 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2015 do 27. 6. 2016 částkou 6 500 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem. Současně krajský soud rozhodl, že dlužné výživné ve výši 131 800 Kč a 128 350 Kč je otec povinen zaplatit na běžný účet, vedený pro každého nezletilého zvlášť a blíže konkretizovaný ve výroku napadeného rozsudku. Odpovídajícím způsobem změnil krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu i ve vztahu ke stěžovatelce, již zavázal přispívat na výživu nezletilé S. od 1. 6. 2014 částkou 1 200 Kč měsíčně, od 1. 1. 2015 částkou 1 400 Kč měsíčně a od 1. 1. 2016 do 27. 6. 2016 částkou 1 700 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem, na výživu nezletilého B. od 1. 6. 2014 částkou 1 100 Kč měsíčně, od 1. 1. 2015 částkou 1 300 Kč měsíčně a od 1. 1. 2016 do 27. 6. 2016 částkou 1 600 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem. Též stěžovatelce uložil krajský soud povinnost zaplatit dlužné výživné ve výši 35 230 Kč a 32 740 Kč na zmíněné bankovní účty nezletilých.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že krajský soud zásadním způsobem pochybil, pokud stanovený dluh na výživném uložil rodičům uhradit na běžné účty nezletilých dětí, a nikoliv k rukám toho z rodičů, který měl a má s těmito prostředky na výživu nezletilých dětí disponovat. Takový postup dle jejího názoru vybočuje z běžné rozhodovací praxe, což samo o sobě naznačuje pochybnost o nestrannosti odvolacího soudu, jehož je otec sám soudcem. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom, že úprava způsobu povinnosti hrazení dlužného výživného v rozsudku odvolacího soudu neodráží obvyklou a zavedenou praxi, kdy dluh na výživném je příslušný rodič zavázán zaplatit k rukám toho rodiče, který má děti ve své péči. Ostatně tak i původně rozhodl Městský soud v Brně ve svém rozsudku. Stěžovatelka v té souvislosti naznačuje, že za změnou by mohla být strannost soudu, u něhož otec nezletilých působí ve funkci soudce na trestním úseku. Ústavní soud k tomu podotýká, že tato poznámka stěžovatelky zůstává v rovině domněnky. Členové rozhodujícího senátu krajského soudu nebyli vyloučeni z projednání a rozhodování v dané opatrovnické věci, a tak nelze než vycházet z předpokladu nestrannosti soudu. Z rozhodnutí soudu je též patrné, že otec nebyl se svým odvoláním úspěšný v celém jeho rozsahu, kupříkladu jeho požadavek na nestanovení výživného rodičům po dobu před rozvodem manželství krajský soud nevyslyšel. Jinými slovy, z kontextu celého rozhodnutí neplyne, že by již samotné rozhodnutí odvolacího soudu otce jako jeho soudce nápadně či jinak výrazně zvýhodňovalo, pročež důvod k zásahu Ústavního soudu dán není.
Sám o sobě způsob hrazení dlužného výživného, který je stejný pro oba účastníky, bez dalšího nepředstavuje extrémní exces, pro který by byl Ústavní soud oprávněn napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Krajský soud stanovením povinnosti uhradit dlužné výživné na spořící bankovní účty založené ve prospěch nezletilých dětí sledoval tvorbu rezerv, které by mohly posloužit jejich případným budoucím a odůvodněným potřebám (vysokoškolské studium aj.). Takový způsob naložení s dlužným výživným není zásadně nepřijatelný a ani zcela neobvyklý. To, zda bylo přijetí takového řešení v tomto případě nezbytné, vhodné či jinak účelné, bylo věcí úvahy obecných soudů, nikoli soudu ústavního.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu