ECLI:CZ:US:2019:1.US.668.19.1
sp. zn. I. ÚS 668/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Stehlíka, zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem Velehradská 88/1, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4699/2016-141 ze dne 28. 11. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 51/2016-123 ze dne 18. 5. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 17/2014-94 ze dne 5. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1 799 700 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Podle žalobních tvrzení konkursní soud řádně nevykonával dohlédací činnost podle §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž umožnil tehdejšímu správci konkursní podstaty zpronevěřit výtěžek zpeněžení určený (v rozsahu žalované částky) k uspokojení pohledávky odděleného věřitele, jímž byl žalobcův právní předchůdce. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, přičemž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že v poměrech dané věci nebyla splněna jedna z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobcem tvrzená škoda totiž vznikla pouze v důsledku jednání, jímž správce konkursní podstaty nejen porušil své povinnosti při výkonu funkce správce, ale spáchal dokonce trestný čin zpronevěry, za který byl též pravomocně odsouzen. Takové excesivní jednání nemohl konkursní soud předvídat ani mu účinně zabránit. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva, respektive polemizuje se závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu, přičemž zároveň zpochybňuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně přímé odpovědnosti správce konkursní podstaty za nesprávný výkon funkce v konkursním řízení, která již byla potvrzena i Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Soudy všech stupňů náležitě odůvodnily, proč stěžovateli nepřiznaly uplatněný nárok na náhradu škody. Zejména odvolací soud dostatečně jasně a plausibilně vysvětlil, proč neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nedostatky ve výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu, když dospěl k závěru, že tvrzená škoda vznikla pouze v důsledku nezákonného jednání správce konkursní podstaty. Úvahy o eventuální společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu tak nebyly namístě. Dlužno dodat, že rovněž Nejvyšší soud se aspekty odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu, jakož i otázkou eventuální společné odpovědnosti správce a státu v obecné rovině dostatečně zabýval, když obsáhle citoval nejen vlastní judikaturu, ale též judikaturu Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu