ECLI:CZ:US:2019:1.US.679.18.1
sp. zn. I. ÚS 679/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 14 C 169/2014-83 ze dne 17. 8. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 239/2016-123 ze dne 2. 5. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4682/2017-219 ze dne 20. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 14 C 169/2014-83 ze dne 17. 8. 2016 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále též "okresní soud") zamítl žalobu, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal proti žalovanému R. K. (dále jen "vedlejší účastník") nahrazení škody ve výši 13 680 Kč, nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 000 000 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 5. 5. 2010 do 20. 6. 2010 ve výši 6 000 Kč a za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014 ve výši 240 000 Kč, tj. celkem částky 3 266 180 Kč, a dále náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 1. 7. 2014 do budoucna ve výši 6 500 Kč měsíčně, jakož i úroku z prodlení z této částky (výrok I.). V návaznosti na výsledek sporu soud stěžovateli uložil, aby uhradil vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 131 164 Kč (výrok II.).
Na podkladě následně podaného odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 17 Co 239/2016-123 ze dne 2. 5. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Krajský soud současně zavázal stěžovatele k úhradě nákladů vedlejšího účastníka za odvolací řízení v částce 54 301 Kč (výrok II.).
Podle shodného závěru obou obecných soudů se v řízení nepodařilo prokázat, že by se vedlejší účastník dopustil protiprávního jednání - fyzického napadení stěžovatele, v jehož důsledku měla být stěžovateli způsobena újma na zdraví.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 4682/2017-219 ze dne 20. 12. 2017 odmítl. V odůvodnění jednak konstatoval, že dovolání není přípustné ve vztahu ke stěžovatelem požadované náhradě škody ve výši 13 680 Kč a náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 5. 5. 2010 do 20. 6. 2010 ve výši 6 000 Kč, neboť uvedené dílčí nároky nepřesáhly majetkový cenzus 50 000 Kč a zároveň se nejednalo o spotřebitelský či pracovněprávní vztah [§238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též "o. s. ř.")]. Dále Nejvyšší soud posoudil jednotlivé dovolací námitky stěžovatele, z nichž část označil za polemiku s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nemohou založit ani přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Výtkám stěžovatele směřujícím proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který nepřipustil výslech žalobou navrhovaných svědků, pak dovolací soud nepřisvědčil s tvrzením, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostál své povinnosti a řádně vyložil, proč návrhu na provedení důkazů nevyhověl. Přípustnost dovolání nezaložila podle Nejvyššího soudu ani stěžovatelem předložená otázka, zda je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo jej spáchal, a zda musí vycházet též z jiných rozhodnutí vydaných v trestním či v přestupkovém řízení. V daném ohledu odvolací soud totiž postupoval zcela v souladu se zákonem i příslušnou judikaturou. Pokud jde o výhrady stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel v jejich souvislosti nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., a v tomto rozsahu tak zatížil své dovolání vadou, jež bránila Nejvyššímu soudu, aby se předmětnými námitkami zabýval. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel se v dovolání dožadoval fakticky pouze aplikace §150 o. s. ř., přičemž argumentoval svými majetkovými a sociálními poměry. Tyto ovšem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemohou bez dalšího odůvodnit použití citovaného ustanovení.
Stěžovatel se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti brojil předně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž dle jeho názoru postupoval při posouzení jeho dovolání nezákonně. Nejvyššímu soudu stěžovatel konkrétně vytkl, že nedostatečně zhodnotil dovolací námitku, jejímž prostřednictvím poukazoval na protiústavnost postupu odvolacího soudu, který odmítl provést navrhované důkazy. Dle stěžovatele dovolací soud pochybil rovněž tím, že přípustnost dovolání vyloučil z titulu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž nevzal v úvahu ostatní žalobou uplatněné nároky, které hranici 50 000 Kč převyšovaly. Stěžovatel konečně nesouhlasil s konstatováním Nejvyššího soudu, že dovolání u námitek vážících se k nákladům řízení neobsahuje vymezení přípustnosti, domnívaje se naopak, že dovolací důvody byly definovány na straně 3 až 5 podaného dovolání. Na adresu soudu prvního a druhého stupně pak poznamenal, že zcela ignorovaly prokazatelné skutečnosti. Kritice stěžovatel závěrem podrobil i postup Policie ČR při shromažďování důkazů v souvislosti s předmětným fyzickým útokem ze strany vedlejšího účastníka, kdy tato měla opomenout zajistit pachové a biologické stopy, DNA a kamerové záznamy, jež byly způsobilé vyvrátit lživé výpovědi svědků.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že nesdílí výhrady stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. V souzené věci má za to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu se naopak jeví jako poněkud zmatená stěžovatelova stížnostní argumentace, v níž se zračí jednak nepochopení právní úpravy dovolání (stěžovatel nerozlišuje dovolací důvody a přípustnost dovolání, což jsou dva naprosto odlišné pojmy) a jednak desinterpretace samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz stěžovatelova domněnka o vyloučení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. en bloc, tj. ve vztahu ke všem nárokům).
Pochybení ústavněprávního rázu, která by zakládala jeho kasační zásah, Ústavní soud nezjistil ani v postupu soudu prvního a druhého stupně. Dle jeho náhledu se obecné soudy uplatněnými nároky stěžovatele řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a která zákonná ustanovení aplikovaly. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly, oproti odlišnému mínění stěžovatele, se vznesenými námitkami a navrženými důkazy, které tak nelze řadit do kategorie důkazů opomenutých. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat.
K požadavku stěžovatele, aby byla prošetřena činnost policejního orgánu, event. obecných soudů v trestním řízení vedeném ohledně jeho fyzického napadení, nutno uvést, že Ústavní soud se jím nemohl zabývat, neboť by tím překročil rámec možného přezkumu, který vymezuje petit ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu zbývá uzavřít, že nezjistil nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu