ECLI:CZ:US:2019:1.US.707.19.1
sp. zn. I. ÚS 707/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 219/2015-50 ze dne 20. 9. 2016 a č. j. 28 C 219/2015-96 ze dne 16. 5. 2017, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 7/2017-67 ze dne 16. 1. 2017 a č. j. 23 Co 308/2017-119 ze dne 11. 8. 2017 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5893/2017-228 ze dne 15. 11. 2018 a č. j. 30 Cdo 5896/2017-230 ze dne 15. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 23. 5. 2019 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se stěžovatel po žalovaných - Ministerstvu práce a sociálních věcí a Městu Kroměříž - domáhal zaplacení celkem 4 mil. Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
V žalobě stěžovatel současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení na náklady státu. Tento jeho návrh byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. 28 C 219/2015-50 ze dne 20. 9. 2016 zamítnut. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 23 Co 7/2017-67 ze dne 16. 1. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem obvodního soudu, že stěžovatelem podaná žaloba je s ohledem na výši žalované částky zjevně bezúspěšná, jeho rozhodnutí přesto považoval za věcně správné. Podle odvolacího soudu totiž stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran svých majetkových poměrů, neboť za situace, kdy jím uváděné měsíční výdaje převyšovaly jeho příjmy, nedoložil, z jakých zdrojů hradí své životní potřeby.
Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, přičemž požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů a aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud žádosti stěžovatele nevyhověl a usnesením č. j. 28 C 219/2015-96 ze dne 16. 5. 2017 rozhodl, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I.) a že se jeho návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítá (výrok II.). Městský soud poté usnesením č. j. 23 Co 308/2017-119 ze dne 11. 8. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle obecných soudů ani v tomto případě stěžovatel neprokázal věrohodným a vyčerpávajícím způsobem tvrzené nepříznivé poměry. Rovněž proti posledně uvedenému rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání.
Nejvyšší soud usneseními č. j. 30 Cdo 5893/2017-228 ze dne 15. 11. 2018 (ve věci ustanovení zástupce pro řízení o žalobě) a č. j. 30 Cdo 5896/2017-230 ze dne 15. 11. 2018 (ve věci ustanovení zástupce pro dovolací řízení a osvobození od soudních poplatků) obě dovolání jako nepřípustná odmítl.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil, pročež se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy měly dostatek informací o jeho zdravotním stavu a majetkových poměrech, aby mohlo být jeho žádosti o ustanovení zástupce vyhověno. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na usnesení obvodního soudu č. j. 28 C 219/2015-50 ze dne 20. 9. 2016, jímž byla jeho první žádost zamítnuta výlučně z toho důvodu, že se mělo jednat o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, z čehož dle jeho názoru vyplývalo, že soud měl ostatní podmínky pro ustanovení právního zástupce, tj. osobní a majetkové poměry žadatele, za splněné a doložené. Stěžovatel dále zdůraznil, že v řízení předložil "Prohlášení účastníka řízení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", jež je dle judikatury Nejvyššího soudu zpravidla považováno za dostačující. Pokud se obecné soudy domnívaly, že prohlášení neobsahovalo všechny potřebné údaje, měly jej vyzvat k jeho doplnění a nikoliv žádost bez dalšího zamítnout. Kromě toho byly obecné soudy dle stěžovatele povinny při svém rozhodování přihlédnout ke všem skutečnostem, které jim byly z obsahu celého spisového materiálu o jeho situaci známy, což zejména odvolací soud v usnesení č. j. 23 Co 308/2017-119 ze dne 11. 8. 2017 neučinil. Stěžovatel dovozoval, že popsaným postupem obecných soudů byl popřen účel institutu osvobození od soudních poplatků, jímž je zajistit rovný přístup účastníků k soudu a s ním spojenou ochranu jejich právům i v podmínkách tíživé materiální a sociální situace na straně účastníka. Stěžovatel podotkl, že porušení svých ústavně zaručených práv a svobod namítal již v dovolacím řízení, na což však Nejvyšší soud nijak nereagoval. Závěrem pak stěžovatel zmínil skutečnost, že v jiných řízeních mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno v plném rozsahu, o čemž také obecné soudy informoval. Pakliže tyto postupovaly v nyní projednávané věci vůči němu odlišně, porušily jeho legitimní očekávání založené předchozí rozhodovací praxí.
Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace ovšem v projednávaném případě nenastala.
Obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků založily na neúplnosti, resp. nepřesvědčivosti stěžovatelova tvrzení o jeho majetkové a sociální situaci. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3047/2014 ze dne 24. 2. 2015). Dále je třeba podotknout, že formulář "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" v závěru obsahuje prohlášení žadatele, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tedy byl o nutnosti nejen úplného, ale rovněž věrohodného doložení osobních, majetkových i výdělkových poměrů řádným způsobem poučen (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3604/18 ze dne 12. 3. 2019 a II. ÚS 1436/19 ze dne 4. 6. 2019). Pakliže tyto své poměry soudu popsaným způsobem nedoložil, je to samo o sobě dostatečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti. Dle názoru Ústavního soudu nelze z žádného ustanovení právního řádu ani ze stěžovatelem odkazované judikatury dovodit paušální povinnost obecných soudů vyzývat žadatele k doplnění jeho neúplného prohlášení. Zda k podobné výzvě přistoupí či nikoliv tedy primárně záleží na jejich uvážení založeném na individuálním zhodnocení okolností konkrétního případu. Ústavní soud přitom neshledal, že by v nyní projednávané věci bylo možno postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.
Samotné úvahy obecných soudů o tom, zda stěžovatel doložil či nedoložil veškeré potřebné podklady, Ústavní soud s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné kompetence nehodnotil a omezil se pouze na zjištění, že se obecné soudy návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žádostí, podrobně a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností nebyl prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu dán. Námitky stěžovatele v tomto směru vznesené mají toliko charakter polemiky v rovině podústavní, přičemž nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani námitku porušení legitimního očekávání, neboť každá konkrétní žádost o ustanovení právního zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, musí být posouzena a rozhodnuta na základě podkladů opatřených v probíhajícím řízení, čímž je determinována i možnost odlišného posouzení poměrů účastníka v různých soudních řízeních v závislosti na doložených skutečnostech.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu