ECLI:CZ:US:2019:1.US.736.19.1
sp. zn. I. ÚS 736/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ilony Mudrové, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2018 č. j. 26 Cdo 3832/2018-1245 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 58 Co 472/2017-1170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. února 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 31 C 92/2008-906 ve věci žaloby stěžovatelky o vyklizení bytu a o určení vlastnictví k bytové jednotce proti žalovaným 1/ Ing. Michalu Čihařovi a 2/ Stavebnímu bytovému družstvu Praha 5, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení a předání bytové jednotky v domě v Praze 5 a určení, že žalovaný č. 2 je vlastníkem předmětné bytové jednotky (výrok I. a II.). Dále obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na nákladech řízení žalovanému č. 1 částku 513 104 Kč, žalovanému č. 2 částku 212 200 Kč (výrok III. a IV.) a České republice částku 11 402 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2018 č. j. 58 Co 472/2017-1170 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ad I. a II.) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným č. 1 (ad III.) změnil tak, že jejich výše činí 72 966,50 Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným č. 2 (ad IV.) změnil tak, že jejich výše činí 31 000 Kč, jinak tyto výroky potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (ad V.) rozsudek změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení představující zaplacené znalečné ve výši 11 402 Kč. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. prosince 2018 č. j. 26 Cdo 38/32/2018-1245 podané dovolání oproti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je odmítl jako nepřípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se skutkovými závěry a právním posouzením věci učiněnými odvolacím a dovolacím soudem. Stěžovatelka namítala, že v době úmrtí pana Václava Mudry dne 26. listopadu 2012 již nebyli manželé a jeho dědicové ze zákona byli Denisa Mudrová a Václav Mudra ml. Proto stěžovatelka považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů o jejím vstupu do řízení na straně žalobce za nezákonné. Stěžovatelka má za to, že nemohla být v řízení aktivně legitimována, řízení trpělo procesní vadou, sama neměla zájem na pokračování řízení a je toho názoru, že řízení mělo být zastaveno, a to ke dni úmrtí původního žalobce pana Václava Mudry. Řízení bylo podle jejího názoru neefektivní, neekonomické a v rozporu s principem hospodárnosti a je i nespravedlivé, aby byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
11. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka se domáhala zastavení řízení z moci úřední, když po smrti svého bývalého manžela se podle jejího názoru stala zcela irelevantně a nezákonně procesním nástupcem původního žalobce (bývalého manžela) a tedy žalobkyní v tomto sporu a nesouhlasila s tím, aby v daném řízení byla na straně žalobkyně. Ačkoliv byla soudem prvního stupně poučena o dispozičním právu vzít žalobu zpět podle §96 odst. 1 a násl. o. s. ř., měla za to, že by bylo irelevantní a protiprávní, aby tak učinila, neboť na žalobě neměla zájem a zpětvzetí by mohlo přinést pouze extrémní náklady řízení. Ke stěžejní námitce stěžovatelky, že nechce být v postavení účastníka řízení na straně žalující odvolací soud uvedl, že svůj názor na otázku právního nástupnictví po zemřelém Václavu Mudrovi podrobně vysvětlil již ve svém usnesení ze dne 7. května 2015 č. j. 22 Co 106/2015-663 a neměl žádných důvodů svůj předchozí názor měnit, přičemž Nejvyšší soud jako dovolací soud usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 3531/2015-703 odmítl dovolání s tím, že dovoláním napadený závěr, že právní nástupkyní žalobce Václava Mudry je stěžovatelka, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K tomu oba právní zástupci žalovaných se vyjádřili při posledním jednání soudu prvního stupně dne 22. listopadu 2016 tak, že pokud stěžovatelka vezme žalobu zpět, oba se vzdají práva na náhradu nákladů řízení. Podle závěru učiněného odvolacím soudem tak nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že by jí zpětvzetí žaloby přineslo extrémní náklady (č. l. 904).
12. Nejvyšší soud se pak námitkami vznesenými stěžovatelkou v podaném dovolání podrobně zabýval a konstatoval, že námitkami, kterými zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. a jen pro úplnost uvedl, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění, včetně odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení, za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
14. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v její ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu