ECLI:CZ:US:2019:1.US.755.19.1
sp. zn. I. ÚS 755/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 58 Co 401/2018-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se domáhal na Všeobecné zdravotní pojišťovně úhrady částky 28.200 Kč s tím, že se jedná o částku, kterou zaplatil za vyšetření v zařízení Proton Therapy Center Czech (dále jen "PTCC"), které absolvoval poté, co mu po vyšetření v Nemocnici na Bulovce bylo sděleno, že došlo k progresi jeho onkologického onemocnění a doporučena odpovídající léčba. Vyšetření PTCC tento závěr nepotvrdilo. Stěžovatel následně absolvoval vyšetření, jehož závěry metastatické postižení vyloučily. Stěžovatel svým dalším vyšetřením uspořil prostředky ze zdravotního pojištění, čímž mělo dojít u žalované k bezdůvodnému obohacení. Dalším vyšetřením stěžovatel zabránil vzniku škody na straně žalované, která by vznikla úhradou radioterapie a chemoterapie.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 5. 2018, č. j. 12 C 316/2017-27, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Zásah do základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, jak obecné soudy posoudily otázku bezdůvodného obohacení zdravotní pojišťovny na úkor pacienta. Ten se domnívá, že nelze vyloučit možnost bezdůvodného obohacení zdravotní pojišťovny s odkazem na existenci speciální právní úpravy v oblasti plnění zdravotních pojišťoven, kdy tyto mohou plnit pouze na základě speciálních právních předpisů. Nelze vůči nim aplikovat obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení z občanského zákoníku. Vedlejší účastnice přitom nezpochybňovala to, že stanovená diagnóza byla chybná a ani výši peněžních prostředků vynaložených na stanovení diagnózy v PTCC. Obecné soudy nezohlednily, že pokud by stěžovatel nepodstoupil vyšetření na své vlastní náklady, žalovaná by musela uhradit nákladnou zdravotní péči spočívající v léčbě neexistující nemoci. Ústavní stížností napadeným rozsudkem došlo dle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Ústavní soud je toho názoru, že argumentaci stěžovatele nelze upřít jistou míru racionality, nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku se odvolací soud s jeho argumentací řádně vypořádal, když jasně vyložil, proč jím vznesený nárok nemohl být posouzen jako náhrada za bezdůvodné obohacení či náhrada škody, potažmo náklady na odvrácení újmy. Městský soud zcela správně poukázal na to, že žalovaná žádnou svoji povinnost neporušila a dle litery zákona tak o nároku stěžovatele nemohl rozhodnout jinak. V ústavní stížností napadeném rozsudku odvolací soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, jaká je role zdravotní pojišťovny v systému úhrad za poskytnutou zdravotní péči a z jakého důvodu na ni nelze přenášet odpovědnost za nesprávně stanovenou diagnózu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu