ECLI:CZ:US:2019:1.US.756.19.1
sp. zn. I. ÚS 756/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 213/2018-236 ze dne 20. listopadu 2018 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 13 Nc 124/2013-200 ze dne 12. června 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o popření otcovství a o úpravě péče o nezletilého a jeho výživy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že okresní soud výrokem I. rozhodl, že se žaloba na popření otcovství k nezletilému zamítá, výrokem II. byl nezletilý pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče matky. Výrokem III. bylo stanoveno běžné výživné, výrokem IV. bylo rozhodnuto o dlužném výživném, výrokem V. o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů České republice a výrokem VI. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Návrh na popření otcovství byl zamítnut, neboť rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 6. 2017 č. j. 13 Nc 124/2013-108 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2017 č. j. 13 Co 436/2017-120 nebylo stěžovateli prominuto zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství k nezletilému.
Odvolací soud nevyhověl odvolání stěžovatele proti výroku III. o výši výživného, rozhodl o aktuální výši dlužného výživného a změnil jeho splatnost (výrok IV.). Výrok V. změnil tak, že státu se náhrada nákladů placených státem nepřiznává.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soud se nezabýval jeho rozhodující námitkou, a to že není biologickým otcem nezletilého, což bylo potvrzeno opakovanými testy DNA. Vnímá jako zjevnou nespravedlnost, že soudy nevzaly v potaz znalecký posudek jednoznačně jej vylučující jako biologického otce a fakticky umožňují matce zamlčovat jak stěžovateli, tak nezletilému, kdo je jeho biologickým otcem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel odvoláním napadl pouze výroky III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, upravující výši výživného, případný dluh na výživném a úhradu nákladů řízení státu. Výroky I. (zamítnutí popření otcovství) a II. (úprava péče) nebyly odvoláním otce napadeny, nebyly proto podrobeny přezkumu odvolacího soudu a samostatně nabyly právní moci (22. 8. 2018).
Veškerá argumentace stěžovatele se přitom vztahuje právě k výroku týkajícímu se zamítnutí žaloby na určení otcovství. Tento výrok však nebyl napaden odvoláním a ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na popření otcovství je tak nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval.
Ve vztahu k výši výživného pak stěžovatel žádné námitky neuplatňuje. Ústavní soud však pro úplnost uvádí, že k otázce výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. V tomto směru řádně odůvodněným závěrům soudů ohledně přiměřené výše výživného a splatnosti dlužného výživného není z ústavního hlediska co vytknout. Za situace, kdy žaloba na popření otcovství byla pravomocně zamítnuta a stěžovatel je tak "právním" otcem nezletilého, nemůže mít okolnost, že biologickým otcem nezletilého je jiný muž, vliv na stanovení povinnosti platit výživné.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu