ECLI:CZ:US:2019:1.US.766.19.1
sp. zn. I. ÚS 766/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti INSOLV, v.o.s., se sídlem Rumunská 1798/1, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce - Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem Kaplířova 233, 411 11 Sulejovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3325/2018-255 ze dne 5. 12. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 79/2018-232 ze dne 23. 4. 2018, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 12 C 6/2013-196 ze dne 7. 12. 2017, rozhodnutí ministra zemědělství č. j. 198065/2012-MZE-12151 ze dne 9. 11. 2012 a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu č. j. 112275/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9336/2012-13302 ze dne 27. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích částečně zamítl žalobu stěžovatelky o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu č. j. 112275/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9336/2012-13302 ze dne 27. 6. 2012 a rozhodnutí ministra zemědělství č. j. 198065/2012-MZE-12151 ze dne 9. 11. 2012 tak, že rozhodl, že na některé, v rozhodnutích blíže specifikované, pozemky nacházející se v katastrálním území Trnovany u Litoměřic ve vlastnictví České republiky se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a na jiné nikoli (výrok II.). Tímto rozsudkem tak byla ohledně dílčích pozemků výše uvedená rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a ministra zemědělství nahrazena jen částečně. K odvolání stěžovatelky i České republiky - Státního pozemkového úřadu Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v rozsahu částečného zamítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil, v rozsahu, v němž bylo žalobě částečně vyhověno a rozhodnutí správních orgánů změněna, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu i v této části zamítl. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že správní orgány vydaly napadená rozhodnutí s prakticky absentujícím a zcela nedostatečným odůvodněním, neprovedly takové dokazování, na jehož základě by mohly uzavřít, že předmětné pozemky byly k rozhodnému dni součástí zemědělského půdního fondu. Stěžovatelka rovněž namítla porušení zásady rovnosti účastníků řízení spočívající v přenesení důkazního břemene z vedlejšího účastníka na ni samotnou. Stejnými nedostatky jsou dle názoru stěžovatelky zatížena i navazující soudní rozhodnutí, která tato pochybení správních orgánů aprobovala. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy se již s identickou argumentací stěžovatelky dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Krajský soud především vyzdvihl, že podle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb. platilo, že zemědělským půdním fondem (dále též "ZPF") je nejen zemědělská půda obhospodařovaná, ale též půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařovaná, ale dočasně obdělávána není. Součástí zemědělského půdního fondu jsou tedy i další, neobdělávané pozemky, které jsou ze svého funkčního hlediska nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, například příjezdové cesty, ochranné terasy proti erozi, větrolamy apod. Za účelem zjištění těchto materiálních kvalit pozemků provedl nalézací soud celou řadu důkazů, konkrétně listinami (ortofotomapy, srovnávací sestavy parcel, výpisy z katastru nemovitostí) a svědeckými výpověďmi osob majících užší vazbu k obci Trnovany u Litoměřic a okolí, zde žijících, případně hospodařících. Ústavní soud tedy neshledal, že by soudy neprovedly, ve vazbě na přezkoumávaná správní rozhodnutí, dostatečné dokazování umožňující dospět k závěru o jejich zařazení do ZPF.
V té souvislosti odvolací soud rovněž neopomněl zmínit, že k právní kvalifikaci pozemku jako součásti zemědělského půdního fondu nepostačuje pouze právní znak, tj. jak je pozemek druhově veden v katastru nemovitostí, protože v opačném případě by bylo zbytečné rozlišovat mezi součástmi zemědělského půdního fondu obdělávanými a dočasně neobdělávanými. Krajský soud k tomu též přiléhavě dodal, že faktický (materiální) znak je přitom v některých případech dokonce významnější než znak právní s odkazem na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 32/2004 ze dne 29. 3. 2005.
Stěžovatelka si je dobře vědoma, že prokázat něco jiného, resp. zpochybnit skutkový stav zjištěný soudy, je pro ni samotnou "nepředstavitelně zatěžující a zdlouhavý proces", neboť je zapotřebí "prokazovat skutečnosti, které nastaly téměř před třiceti lety a které je možné prokázat pouze prostřednictvím svědků, tedy za užití výpovědí osob, které postupem času stárnou, umírají a zapomínají". Tím spíše ale nelze spatřovat v soudy provedeném dokazování libovůli či jiné závažné nedostatky. Vytýká-li pak stěžovatelka v této spojitosti správním orgánům a soudům, že na ni přenesly důkazní břemeno ze státu (Státního pozemkového úřadu), Ústavní soud podotýká, že na tomto závěru napadená soudní rozhodnutí nespočívají, jak stěžovatelce ostatně připomněl sám Nejvyšší soud (str. 4 napadeného usnesení). Stěžovatelku jako žalobkyni nepochybně tížilo důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, což platí i v případě podání žaloby dle části páté občanského soudního řádu.
Ústavní soud však nevidí žádný rozumný důvod, proč by obtížnost prokazování skutkového stavu v dané věci, mající svůj původ v objektivních faktorech (plynutí času, nalezení relevantních svědků aj.), nezávislých na vůli správních orgánů a soudů, měla jít právě k tíži posledně uvedených, a tím bez dalšího představovat zásah do základních práv stěžovatelky, nota bene ještě za situace, kdy stěžovatelka je v postavení správkyně konkurzní podstaty státního podniku, a nikoli soukromého subjektu. Především však nelze přehlédnout, že ani správní orgány ani soudy nebyly povinny samy o sobě aktivně vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch zájmů stěžovatelky, resp. úpadce. Pokud jde o procesní návrhy stěžovatelky stran doplnění dokazování, již nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, proč jim nevyhověl a navržené důkazy neprovedl (str. 10 - 11). Takovým důvodem byla především absence relevance k rozhodnému dni či řešené otázce (materiální znak pro zařazení pozemků do ZPF). Ústavní soud v odůvodnění okresního soudu ohledně zamítnutí důkazních návrhů žádné pochybení nezjistil a v podrobnostech na ně zcela odkazuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu