ECLI:CZ:US:2019:1.US.775.19.1
sp. zn. I. ÚS 775/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bettiny Stapleton, 2) Thomase Karena a 3) Felixe Kohna Trusta, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 2563/2018-240 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2017 č. j. 24 Co 198/2016-151, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva garantovaná čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelé se svou žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), směřující vůči vedlejší účastnici, domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 10. 2013 č. j. MF-98059/2013/44-43718/2008 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 19. 12. 2013 č. j. MF-105195/2013-43718/2008 tak, že vedlejší účastnici bude uložena povinnost zaplatit 1) stěžovatelce částku ve výši 58 953 448 Kč, 2) stěžovateli částku ve výši 36 845 905 Kč a 3) stěžovateli částku ve výši 58 953 448 Kč představující náhradu za znárodnění podniku G. Kohn a syn, Brno a podniku Leo Czech a spol., které byly právním předchůdcům stěžovatelů znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret prezidenta č. 100/1945 Sb.").
4. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 6. 2016 č. j. 25 C 5/2014-69 zamítnuta, neboť obvodní soud shledal, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí je důvodná.
5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem městského soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 24 Co 198/2016-151 potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud však obvodnímu soudu vytkl, že pochybil, když žalobu zamítl z důvodu promlčení jí uplatňovaného práva, a odmítl jeho názor, že předmětný nárok nespadá do režimu speciálních restitučních předpisů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu městský soud připomněl, že v případech, kdy se lze domáhat náhrady za majetkovou křivdu způsobenou neposkytnutím náhrady za majetek znárodněný mezi lety 1945 - 1948 na základě §2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), není možné vyhovět nároku na náhradu podle poválečných předpisů.
6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2563/2018-240 odmítnuto (výrok I.), neboť dovolací soud jej neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
III.
7. Výrok I. rozsudku městského soudu a výrok I. usnesení dovolacího soudu stěžovatelé napadli ústavní stížností, a to s odůvodněním, že obecné soudy v rozporu s ústavním pořádkem odmítly v jejich věci aplikovat příslušná ustanovení dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., a to přesto, že se jedná o dosud existující a platný právní předpis, který je součástí právního řádu České republiky. Upozornili přitom na skutečnost, že ke znárodnění majetku jejich právních předchůdců na základě předmětného dekretu, za nějž jim nebyla poskytnuta dekretem předpokládaná náhrada, došlo na přelomu let 1946 a 1947, tedy mimo tzv. rozhodné období vymezené restitučními předpisy jako období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990; uplatnění předmětného nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo z tohoto důvodu vyloučeno. V této souvislosti stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že existence později přijatých restitučních zákonů (konkrétně zákona o mimosoudních rehabilitacích) jejich nároky plynoucí z dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. nevytěsňují. Městskému soudu pak stěžovatelé vytkli, že se "překvapivě" nezabýval jimi v odvolání uplatněnými argumenty vztahujícími se k otázce důvodnosti vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení a namísto toho založil své rozhodnutí na posouzení otázky speciality restitučního zákonodárství ve vztahu k žalobou uplatňovanému nároku. Na posouzení této otázky však nebylo rozhodnutí obvodního soudu založeno, stěžovatelé tuto otázku městskému soudu k posouzení nepředložili, a pokud městský soud přesto své rozhodnutí na jejím posouzení založil, postupoval podle názoru stěžovatelů v rozporu s §212 občanského soudního řádu, který stanoví, že odvolací soud "projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí". Městskému i Nejvyššímu soudu stěžovatelé konečně vytkli též to, že se v napadených rozhodnutích dovolávají dříve vydaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která však - z pohledu stěžovatelů - buď nejsou pro posouzení nynější věci relevantní (a to včetně stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež na nynější věc dle názorů stěžovatelů nedopadá), nebo se jedná o rozhodnutí "neprecedenční" (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15 ze dne 7. 6. 2016 nebo sp. zn. II. ÚS 73/17 ze dne 18. 4. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé naopak poukázali na ta rozhodnutí Ústavního soudu, která považují za právně významná a závazná i pro posouzení nynější věci, a sice na nález sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. 4. 1996 (N 27/5 SbNU 227), v němž Ústavní soud poukázal na to, že znárodňovací proces byl ve vztahu k majetku právních předchůdců nynějších stěžovatelů dovršen "způsobem zjevně protiústavním, a tedy v rozporu s tehdy platnými právními předpisy", jakož i na nález sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 221/47 SbNU 911), ve kterém se Ústavní soud vyslovil stran povinnosti Ministerstva financí vydat rozhodnutí podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., čímž dle názoru stěžovatelů zároveň potvrdil skutečnost, že jde o stále platný právní předpis.
IV.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Jak plyne z ústavní stížnosti, je její podstatou především nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem dovolacího a městského soudu, že žalobou uplatněnému nároku na poskytnutí finanční náhrady za majetek, který byl právním předchůdcům stěžovatelů znárodněn na základě dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. na přelomu let 1946 - 1947, nelze podle tohoto poválečného předpisu vyhovět, a to z důvodu, že takový postup vylučují restituční předpisy, konkrétně §2 odst. 3 věta druhá zákona o mimosoudních rehabilitacích, který je ve vztahu k dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. lex specialis. Ústavní soud má však stěžovateli zpochybňovaný právní názor obecných soudů za ústavně konformní, a to z následujících důvodů.
12. Otázkou vzájemného vztahu dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a zákona o mimosoudních rehabilitacích se v souvislosti s nároky na poskytnutí náhrady za majetek, který byl na základě předmětného dekretu znárodněn před počátkem tzv. rozhodného období, tj. před 25. 2. 1948, a za nějž nebyla oprávněným osobám poskytnuta náhrada, Ústavní soud již podrobně zabýval, a to naposledy ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 897/17. V tomto usnesení Ústavní soud připomněl, že pro posouzení právě uvedené otázky jsou rozhodné závěry, které vyslovil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Přestože jsou stěžovatelé jiného názoru, má Ústavní soud za to, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené se plně uplatní i v nyní posuzovaném případě.
13. Byť je pravdou, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku primárně zabýval jinou právní otázkou (otázkou vzájemného vztahu jednotlivých restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby podle občanského soudního řádu), nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené na nyní souzenou věc "přímo" nedopadají. To proto, že se Ústavní soud v jeho rámci obsáhle zabýval nejen otázkou způsobu uplatnění restitučních nároků, ale rovněž otázkou časové a věcné působnosti tzv. restitučních předpisů. Tato skutečnost se ostatně promítla rovněž do výroku II. tohoto stanoviska, v jehož větě druhé Ústavní soud uvedl, že "se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Tento závěr Ústavní soud opřel o podrobný výklad restitučních předpisů (zejména pak zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž je základním restitučním předpisem, a jeho preambule), z nichž dle názoru Ústavního soudu zřejmě plyne vůle zákonodárce napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že restituční předpisy z hlediska své časové a věcné působnosti neřeší pouze vztahy k majetku, který na stát přešel až v rozhodném období, tj. mezi 25. 2. 1945 a 31. 12. 1989, ale vztahy k veškerému majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích a který nabyl do konce roku 1989. Tím, že zákon o mimosoudních rehabilitacích ve své preambuli výslovně vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", bylo dle názoru Ústavního soudu zřejmě uzákoněno, že tento majetek je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů, neboť zásah do vlastnických vztahů nastalých před počátkem rozhodného období nepovažoval zákonodárce za žádoucí, a pokud taková potřeba z hlediska palčivosti dané problematiky nastala, pak zákonodárce v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici výslovně učinil (viz např. zákon č. 234/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z právě uvedeného dle názoru Ústavního soudu pro nyní souzenou věc zřejmě plyne, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku závazným způsobem vyslovil nejen k otázce vzájemného vztahu restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby, ale zároveň k otázce časové a věcné působnosti restitučních předpisů. Není tedy pravdou, že by předmětné stanovisko, jehož se v souvislosti s "doktrínou" speciality restitučního zákonodárství v nyní napadených rozhodnutích dovolávaly též Nejvyšší a městský soud, na právě posuzovaný případ nedopadalo, neboť právní závěry v tomto stanovisku vyslovené jsou rozhodné i pro posouzení časové a věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k nároku, který byl stěžovateli v řízení před obecnými soudy uplatněn.
14. Vzhledem ke skutečnosti, že zákonodárce v rámci tzv. restitučních předpisů vyjádřil svou vůli napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948, proto dle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit (blíže ničím neodůvodněnému) názoru stěžovatelů, že restituční zákony jejich nároky založené dekretem prezidenta č. 100/1945 Sb. nevytěsňují. Ústavní soud v tomto ohledu považuje naopak za nezbytné poukázat na §2 odst. 3 větu druhou zákona o mimosoudních rehabilitacích, v němž zákonodárce explicitně vztáhl restituční předpisy i na nápravu těch majetkových křivd, které spočívají v neposkytnutí náhrady za odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, jako je tomu i v nyní souzené věci. Zákonodárce však v předmětném ustanovení výslovně omezil možnost domáhat se poskytnutí této náhrady pouze na ty osoby, jimž bylo vlastnické právo podle poválečných předpisů o znárodnění odňato v rozhodném období. Z této skutečnosti dle názoru Ústavního soudu a contrario jasně plyne vůle zákonodárce neposkytovat náhradu těm osobám, které své vlastnické právo pozbyly dříve (což je i případ právních předchůdců nynějších stěžovatelů). Opačný výklad by byl dle názoru Ústavního soudu nelogický a nesystematický, a tudíž je třeba jej odmítnout. S přihlédnutím k právě uvedenému je proto třeba uzavřít, že pokud obecné soudy dovodily, že zákon o mimosoudních rehabilitacích je ve vztahu k dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. speciálním právním předpisem, v důsledku čehož je v dané věci vyloučeno přiznání náhrady přímo podle dekretu prezidenta, postupovaly způsobem, který je ústavně konformní, a to právě s ohledem na omezení zakotvené v §2 odst. 3 větě druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích a princip lex specialis derogat legi generali.
15. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, jejímž prostřednictvím stěžovatelé zpochybnili postup městského soudu, který se z jejich pohledu "překvapivě" nezabýval jimi v odvolání uplatněnými argumenty vztahujícími se k otázce důvodnosti vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení a namísto toho založil své rozhodnutí na posouzení otázky speciality restitučního zákonodárství ve vztahu k žalobou uplatňovanému nároku, a to přesto, že na posouzení této otázky nebylo rozhodnutí obvodního soudu založeno a stěžovatelé tuto otázku městskému soudu k posouzení nepředložili. To proto, že tato námitka vychází z nesprávného výkladu občanského soudního řádu, konkrétně jeho §212, jehož věta první stanoví, že "odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí". Onou "mezí" je však míněn rozsah, ve kterém je rozhodnutí soudu prvního stupně (z hlediska jeho výroků) napadeno, nikoli uplatněný odvolací důvod, jímž odvolací soud naopak vázán není (srov. §212a odst. 1 občanského soudního řádu).
16. Ústavní soud v této souvislosti nemohl ani uzavřít, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím "překvapivým", jímž by mohlo být nepřípustně zasaženo do práv stěžovatelů na soudní ochranu. To proto, že o nepředvídatelné rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] jde tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze, neboť, jak je patrné z rozhodnutí městského soudu, otázku speciality tzv. restitučního zákonodárství ve vztahu ke stěžovateli uplatňovanému nároku na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný jejich právním předchůdcům podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. na přelomu let 1946 - 1947 ve svém vyjádření k odvolání vznesla vedlejší účastnice, přičemž stěžovatelé měli možnost se k této otázce v rámci své repliky vyjádřit, což také učinili (viz str. 6 rozhodnutí městského soudu). Ústavně zaručené právo stěžovatelů na předvídatelné soudní rozhodnutí tedy rozhodnutím městského soudu nikterak dotčeno nebylo.
17. Ústavní soud konečně nemohl uzavřít, že by k porušení práv stěžovatelů došlo tím, že městský a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích odkázaly na dříve vydaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která však dle názoru stěžovatelů nejsou pro posouzení nynější věci relevantní či jde o rozhodnutí "neprecedenční". To proto, že Ústavní soud rozhodnutí, na něž bylo oběma soudy poukazováno, na rozdíl od stěžovatelů za právně významná i pro posouzení nynější věci považuje, jak již bylo uvedeno shora (k tomu v podrobnostech viz bod 13.). Jde-li o námitku "neprecedenčnosti" předmětných rozhodnutí, Ústavní soud zde jen stručně poukazuje na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Pokud za tohoto právního stavu Nejvyšší a městský soud na řešení obdobných právních případů v napadených rozhodnutích poukázaly, nemohl Ústavní soud v žádném případě uzavřít, že by jakkoli pochybily či že by dokonce postupovaly způsobem, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem.
18. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. 4. 1996 a nález sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007, neboť Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že by právní závěry v těchto rozhodnutích vyslovené byly právně významné i pro posouzení nynější věci. Jde-li o prvně uvedený nález, jímž Ústavní soud v minulosti rozhodl o ústavní stížnosti 1) stěžovatelky, pak tento není pro posouzení nynější věci rozhodný, neboť Ústavní soud se v něm zabýval jinou právní otázkou, a sice otázkou, jaký subjekt je dle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. oprávněn k vydání výměru vymezujícího rozsah znárodnění, nikoli tedy otázkou důvodnosti nároku na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle předmětného dekretu. Pokud jde o nález posléze uvedený, pak ani tento není pro nynější věc po právní stránce významný, neboť Ústavní soud se v jeho rámci zabýval otázkou nečinnosti správního orgánu v souvislosti s žádostí oprávněných osob o vydání rozhodnutí o (ne)poskytnutí náhrady za majetek znárodněný na základě dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., nikoli však tím, jak má být tímto orgánem o této žádosti rozhodnuto.
VI.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu