ECLI:CZ:US:2019:1.US.787.18.1
sp. zn. I. ÚS 787/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a.s., se sídlem Okružní 875/19a, 638 00 Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Radou, Ph. D., advokátem se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 306/2017-127 ze dne 23. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku o nákladech řízení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 Nc 22/2017, Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost G - Team a.s. se návrhem podaným k Městskému soudu v Brně domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by bylo Komerční bance a.s. zakázáno vyplatit stěžovatelce peněžní prostředky z blíže specifikované bankovní záruky až do výše 57 999 999 Kč, a to do nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě ve věci samé. Městský soud v Brně tomuto návrhu usnesením č. j. 108 Nc 22/2017-27 ze dne 24. 7. 2017 vyhověl a současně navrhovatelce uložil ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podat návrh na zahájení rozhodčího řízení ve věci samé. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a navrhovatelku zavázal nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 356 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že krajský soud jí přiznal náhradu nákladů řízení podle §7 a §9 odst. 1 advokátního tarifu, kdy jeden úkon vyčíslil ve výši 1.500,- Kč (bez DPH), a to z tarifní hodnoty 10 000 Kč. Stěžovatelka má za to, že v případě určování tarifní hodnoty u povinnosti zdržet se nakládání s bankovní zárukou vychází soud z §7 ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty ve výši vystavené bankovní záruky. K tomu stěžovatelka připomněla, že předmětem sporu není určení neplatnosti právního úkonu, ale předběžné opatření, jehož účelem bylo zabránit v nakládání s bankovními zárukami, tj. s penězi ocenitelnou hodnotou. Postup dle ustanovení §9 advokátního tarifu dle názoru stěžovatelky nepřipadá v úvahu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně. Uvedl, že v rovině podústavního práva nelze pominout ustanovení §145 občanského soudního řádu, podle něhož náklady předběžného opatření lze zásadně vypořádat jen jako součást rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Náklady předběžného opatření tak sdílejí osud nákladů soudního řízení ve věci samé, včetně určení ceny předmětu řízení. Předmětem řízení ovšem dle krajského soudu nemělo být peněžité plnění, ale určení platnosti záruční listiny. Výrok o náhradě nákladů řízení v napadeném rozhodnutí dle mínění krajského soudu konzistentně navazuje na obsah jeho odůvodnění, v němž mimo jiné vyložil, že navrhovatelka návrhem brojila jen proti dokumentu označenému "Výzva k vyplacení bankovní záruky" a neučinila předmětem řízení žádné právo či povinnost plynoucí přímo ze smlouvy o dílo. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí jiného soudu o nákladech předběžného opatření má krajský soud za nepřípadný, nemající vypovídací hodnotu bez specifikace předmětu řízení v tam rozhodované věci, zejména bez přesného údaje o tom, zda v jiné věci bylo či nebylo předmětem řízení peněžité plnění nebo cena věci či práva (hodnota pohledávky či dluhu). Pouhá skutková podobnost, byť ve sporu vzniklém z téhož prováděného díla, je dle názoru krajského soudu bez právního významu, pakliže stěžovatelka stála v jiném soudním řízení v pozici žalobce domáhajícího se proti žalovanému konkrétně vyjádřeného peněžitého plnění (či práva).
Vyjádření krajského soudu zaslané stěžovatelce k replice zůstalo bez odezvy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po pečlivém zvážení spisového materiálu dospěl k závěru, že krajský soud aplikací ustanovení §7 a §9 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota ve výši 10 000 Kč) stěžovatelku na jejích právech nezkrátil. Třebaže soudy v dané věci rozhodovaly o návrhu zapovídajícím bance vyplatit peněžitou částku z bankovní záruky poskytnuté do přesně uvedené výše, nelze přehlédnout, že se jedná o návrh na nařízení předběžného opatření, který je úzce a nerozlučně spojen s (rozhodčím) řízením ve věci samé. A právě předmětem řízení byl spor o právní účinky konkrétní výzvy k vyplacení bankovní záruky, nikoli pře o bankovní záruku, její maximální výši či jiné naložení s ní. Přitom spor o konkrétní výzvu k vyplacení bankovní záruky nelze bez dalšího smysluplně "ocenit" stejně jako samotnou bankovní záruku. Souvislost s takovou výší je zde dána jen zprostředkovaně, neboť teprve akceptace předmětné výzvy bankou vede k čerpání prostředků oprávněným z bankovní záruky. Jinými slovy, konkrétní výzva k vyplacení prostředků z bankovní záruky není postavena naroveň bankovní záruce jako takové, a nelze s ní proto pro účely stanovení výše náhrady nákladů řízení nakládat stejným způsobem, respektive nelze ji v zásadě "ocenit" vůbec. V tom se Ústavní soud s názorem krajského soudu ztotožňuje. Na rozdíl od něj se však Ústavní soud kloní spíše k závěru, že předmětem rozhodčího řízení není určení platnosti konkrétní výzvy k vyplacení bankovní záruky, nýbrž posouzení jejích právních účinků, jak navrhovatelka avizovala a specifikovala již v prvotním návrhu na nařízení předběžného opatření (s přihlédnutím k formulacím příslušného petitu). Tento rozdíl má význam jen potud, že tarifní hodnota v takovém případě nečiní (ani) 35 000 Kč ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, poněvadž nejde o případ určení neplatnosti právního jednání.
Námitka stěžovatelky, že v jiném případě vztahující se k téže věci byla v důsledku svého neúspěchu zavázána k náhradě nákladů řízení vyčíslených dle §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu, je pro souzenou věc bez významu, neboť tato rozhodnutí nejsou předmětem přezkumu nyní podané ústavní stížnosti. Z těchto důvodů se Ústavní soud argumentací stěžovatelky v tomto směru dále nezabýval.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu