ECLI:CZ:US:2019:1.US.804.19.1
sp. zn. I. ÚS 804/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Hezké, zastoupené JUDr. Helenou Hostovskou, advokátkou se sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 4/2014-661 ze dne 21. 2. 2019, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 23 C 56/88-126 ze dne 3. 6. 1993, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 23 C 56/88-134 ze dne 23. 6. 1993, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 4/2014 ze dne 24. 1. 2019 o nepřipuštění změny žaloby, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí vydaných soudy v řízení o odškodnění jejího pracovního úrazu, vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 56/88. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni není posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Lze jej totiž napadnout dovoláním, což stěžovatelka ostatně dle svých slov sama učinila. Z toho důvodu je pak ústavní stížnost nepřípustná i proti předchozímu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město.
Pokud jde o vpředu uvedené usnesení o nepřipuštění (části) změny žaloby, nutno poznamenat, že ústavní stížnost tu směřuje proti rozhodnutí, jež není konečným rozhodnutím ve věci samé. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 394/2016 Sb., je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K tomu se sluší podotknout, že odmítnutím ústavní stížnosti fakticky pro předčasnost není stěžovatelka nijak poškozena na svém právu na přístup k soudu. Po řádném projednání dovolání a rozhodnutí o něm bude moci namítat veškeré své nynější výhrady, včetně těch, které mají procesní charakter a které bez dalšího nelze úspěšně vznést v dovolání. Obdobně to platí i pro akcesorické výroky o nákladech řízení. Ačkoli proti nim není dovolání ze zákona přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), rozhodovací praxe Ústavního soudu spočívá na tom, že ústavní stížnost směřující proti nákladovým výrokům je i po (nevyhovujícím) rozhodnutí dovolacího soudu věcně projednatelná (z poslední doby viz např. bod 8 usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019), jsou-li přirozeně splněny ostatní podmínky řízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj