ECLI:CZ:US:2019:1.US.81.19.1
sp. zn. I. ÚS 81/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Pazderové, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, sídlem Šumavská 31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 33 Cdo 2919/2018-210, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2018 č. j. 15 Co 501/2017-166 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. března 2017 č. j. 19 C 477/2015-126, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. června 2017 č. j. 19 C 477/2015-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a 1) Dagmar Ublové a 2) Josefa Ubla, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejším účastníkům domáhala solidárního zaplacení částky 197 000 Kč. Tuto částku měla stěžovatelka vedlejším účastníkům zaplatit jako budoucí kupní cenu pozemku kolem rekreační chaty, nicméně vedlejší účastníci jí tento pozemek neprodali, neboť došlo k prodeji pouze rekreační chaty a pozemku pod ní. Vedlejší účastníci svůj dluh písemně uznali.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 3. 2017 č. j. 19 C 477/2015-126 byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 66 456 Kč. Obvodní soud v řízení zjistil, že dne 15. 1. 2001 uzavřeli společnost Tevistyr, spol. s r. o. (dále jen "společnost"), a vedlejší účastníci smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou se dohodli, že do 30. 9. 2002 uzavřou smlouvu o převodu vlastnictví rekreační chaty a pozemku kolem ní. Kupní cena byla sjednána na 270 000 Kč. Současně si sjednali rozvazovací podmínku, nedojde-li do uvedeného data k uzavření smlouvy a podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro tento případ se společnost zavázala vrátit vedlejším účastníkům kupní cenu. Dne 19. 7. 2001 uzavřely společnost a stěžovatelka smlouvu o úplatném postoupení pohledávky, která představovala zaplacenou kupní cenu ve výši 270 000 Kč, a předala jí rekreační chatu do užívání. Dne 21. 3. 2002 zaplatila společnost vedlejším účastníkům 270 000 Kč jako kupní cenu za rekreační chatu. Dne 7. 3. 2003 uzavřeli společnost, vedlejší účastníci a stěžovatelka dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 15. 1. 2001, v němž se dohodli, že smlouva o smlouvě budoucí je v části prodeje rekreační chaty a pozemku pod ní ukončena a v platnosti zůstává část smlouvy o převedení pozemku kolem rekreační chaty, která dosud není oddělena geometrickým plánem. Došlo rovněž ke změně smluvních stran, kdy na místo společnosti vstoupila stěžovatelka. Dne 11. 3. 2003 uzavřeli stěžovatelka a vedlejší účastníci kupní smlouvu, kterou vedlejší účastníci stěžovatelce prodali rekreační chatu a pozemek pod ní za kupní cenu 218 960 Kč. Dne 12. 8. 2007 uzavřeli stěžovatelka a vedlejší účastníci (společně s dalšími dvěma osobami) smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se vedlejší účastníci zavázali požádat Úřad pro zastupování ve věcech majetkových o prodej pozemkové parcely. Vedlejší účastníci se dále zavázali, že pozemek v rozsahu geometrického plánu ze dne 18. 10. 2006 převedou na stěžovatelku za částku 1 Kč. Dne 13. 1. 2012 vyzvala stěžovatelka vedlejší účastníky k převodu pozemku. Vedlejší účastníci tuto povinnost nesplnili a dne 11. 6. 2012 uznali svůj dluh ve výši 197 000 Kč. V nyní posuzované věci dospěl obvodní soud k závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. Uvedl, že s ohledem na uzavření smlouvy o postoupení pohledávky před zaplacením částky 270 000 Kč nemohlo k postoupení pohledávky za vedlejšími účastníky dojít. Aktivní legitimace podle obvodního soudu nemohla být založena ani dodatkem ke smlouvě
o smlouvě budoucí, a to vzhledem k zániku závazku při naplnění rozvazovací podmínky.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že v nyní posuzované věci je aktivně legitimovaná. Tvrdila, že byla-li mezi ní a společností a uzavřena smlouva o postoupení pohledávky a vstoupila-li do všech práv a povinností, došlo k řádnému postoupení v souladu s příslušnými ustanoveními právního řádu. Šlo-li o zpochybnění dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí, tvrdila stěžovatelka, že rozhodnutí obvodního soudu je pro absenci poučení překvapivé.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 2. 2018 č. j. 15 Co 501/2017-166 byl rozsudek obvodního soudu ve věci potvrzen. Výrok o nákladech řízení byl změněn tak, že jejich výše činí 117 344 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna vedlejším účastníkům zaplatit částku 35 806,40 Kč. Městský soud zejména odkázal na pregnantní odůvodnění provedené obvodním soudem a zopakoval závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. K tomu uvedl, že k postoupení pohledávky došlo v době, kdy neexistovala. Dodatkem ke smlouvě o smlouvě budoucí rovněž nedošlo k nahrazení zaniklého závazku závazkem novým.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 2919/2018-210 odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka městskému soudu vytkla nerespektování závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 226/2012 o výkladu smluv preferujícím platnost před neplatností. Rovněž nesouhlasila s hodnocením důkazů. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí nebylo založeno na výkladu smlouvy, nýbrž na nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. Tvrdila-li stěžovatelka, že pohledávka v době jejího postoupení již existovala, šlo o tvrzení skutkové a nikoliv právní. Dovolání rovněž nemohly založit odlišné představy o hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci procesu postupného uzavírání smluv
a následného řízení před obecnými soudy v prvé řadě uvádí, že ačkoliv obvodní soud dospěl k závěru o platném uznání dluhu, byla žaloba zamítnuta. Pochybení dále mělo spočívat ve zjištění, že kupní cena byla podle potvrzení zaplacena až dne 21. 1. 2002, ač ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 15. 1. 2001 vyplývá, že byla zaplacena již v tento den, tedy před postoupením pohledávky. Městský a obvodní soud se podle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s jejím tvrzením o dřívějším uhrazení kupní ceny ani s důkazy, které jej potvrzují. Tyto nedostatky se měly odrazit v nesprávném závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, a to i přesto, že vedlejší účastníci v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí činili další právní úkony a vůči stěžovatelce dokonce uznali svůj dluh. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům a jejich výší. Významné procesní pochybení obvodního soudu stěžovatelka spatřuje i v absenci poučení, pro kterou nemohla předvídat vedení dokazování.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že na rozdíl od ní považoval za podstatnou nikoliv otázku výkladu smlouvy, ale aktivní legitimace. V případě preference výkladu vedoucího k závěru o platnosti smlouvy by však aktivní legitimace stěžovatelky podle jejích tvrzení byla doložena. Stejně jako obvodní a městský soud se ani Nejvyšší soud podle stěžovatelky nevypořádal s tvrzením, že pohledávka vznikla před jejím postoupením, tedy že kupní cena byla zaplacena již v okamžiku uzavření smlouvy
o smlouvě budoucí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o nedostatku aktivní legitimace, který měl mít původ v postoupení pohledávky v době její neexistence a rovněž ve skutečnosti, že v době uzavření dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí již původní závazek neexistoval.
13. Podle ustanovení §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), mohl věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle §36 odst. 1 občanského zákoníku bylo možné vázat zánik práva či povinnosti na podmínku, přičemž podle odst. 2 citovaného ustanovení šlo o rozvazovací podmínku tehdy, jestliže na jejím splnění záviselo, zda následky již nastalé pominou. Z obou citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů platného postoupení pohledávky i zániku závazku naplněním rozvazovací podmínky jsou otázkami podústavního práva, do jejichž řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci, jak již dovodil Nejvyšší soud, skutečně nejde o spor o výklad obsahu smlouvy jako právního úkonu, nýbrž o nesouhlas se skutkovými zjištěními obvodního a městského soudu o okamžiku zaplacení kupní ceny. Tato otázka je však otázkou ryze skutkovou a souvisí s hodnocením podkladů pro vydání rozhodnutí, zde konkrétně s potvrzením o zaplacení, o němž stěžovatelka tvrdí, že bylo vyhotoveno až s časovým zpožděním. Ústavní soud však k přezkumu těchto otázek nemá žádnou pravomoc, neboť nejsou právní povahy a již vůbec nedosahují ústavního rozměru. Jestliže obecné soudy shodně dospěly k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena ještě před jejím samotným vznikem, jde o skutkový závěr ústavně nezávislých orgánů. Stejné je třeba vyslovit i u posouzení dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí, u nějž obecné soudy rovněž shodně dospěly k závěru, že v době jeho uzavření již závazek s ohledem na naplnění rozvazovací podmínky neexistoval. I v tomto případě jde výlučně o skutkové zjištění mající povahu v hodnocení důkazů, zejména, jde-li
o posouzení nahrazení původního závazku novým.
14. Ústavní roviny dosahuje tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy se nevypořádaly s jejím tvrzením o zaplacení částky již ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Z odůvodnění napadených rozsudků obvodního a městského soudu je zřejmé, že otázce okamžiku zaplacení kupní ceny věnovaly náležitou pozornost a shodně dospěly k závěru, že k němu došlo až po postoupení pohledávky. Z odůvodnění rozsudku městského soudu (č. l. 2) vyplývá, že tento závěr byl opřen i přímo o účastnickou výpověď stěžovatelky, která tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Namísto toho poukazuje na svědeckou výpověď jiné osoby. I zde je proto třeba konstatovat, že ústavní stížnost představuje polemiku s hodnocením provedených důkazů, což však k založení přezkumné kompetence Ústavního soudu nepostačuje.
15. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o absenci poučení ze strany obvodního soudu, ani zde není dán důvod pro zásah Ústavního soudu. Z ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyplývá, že obecné soudy tuto poučovací povinnost plní zásadně tehdy, je-li možné věc po právní stránce posoudit odlišně od právního názoru účastníka, a rovněž tehdy, ukáže-li se, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, nebo ukáže-li se, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. V nyní posuzované věci je zřejmé, že nesouhlas s obecnými soudy není právního, ale skutkového charakteru, proto nebylo třeba očekávat poučení o možném odlišném právním hodnocení. Stejně tak je zřejmé, že tvrzení o řádném postoupení pohledávky stěžovatelka uplatnila a opřela jej o listinné důkazy, které však soud hodnotil odlišně od jejího přesvědčení. Budoucí odlišné hodnocení důkazů však není předmětem poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a ani podle žádného z jiných ustanovení o. s. ř.
16. Ústavní soud se rovněž zaměřil na tvrzení stěžovatelky o nesprávném přiznání práva na náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům, které mělo spočívat v chybném určení počtu úkonů právní služby a absenci postupu podle §150 o. s. ř., kdy měly být přiznány náklady ve výši, jako by šlo o jediného účastníka. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelka uvedené neuplatnila ani v odvolacím řízení ani v řízení před Nejvyšším soudem. Jde-li o započtení úkonu právní služby, je třeba pamatovat na ustanovení §11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, že úkonem právní služby je účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to vždy v rozsahu každých započatých dvou hodin.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího, městského ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu