ECLI:CZ:US:2019:1.US.840.19.1
sp. zn. I. ÚS 840/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Záruby, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d, 619 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 391/2018-28 ze dne 20. 12. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 A 23/2016-50 ze dne 27. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Rosice č. j. MR-S 11573/15-ODO VAP/14 ze dne 27. 10. 2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit překročením nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o více než 50 km/h za okolností v uvedeném rozhodnutí blíže rozvedených. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu dvanácti měsíců ode dne nabytí právní moci citovaného rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím č. j. JMK 42531/2016 ze dne 15. 3. 2016 zamítl jako opožděné a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, již Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že Krajský úřad Jihomoravského kraje vůbec nepřihlédl k e-mailem podanému odvolání dne 24. 11. 2015, které by mělo být založeno ve spisu, když stěžovatele správní orgán prvního stupně vyzýval k doplnění odvolání namísto toho, aby odvolání rovnou pro opožděnost zamítl. Tuto vadu krajský soud dle jeho názoru nezhojil. Stěžovatel dále vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že jej ze zákona nevyzval k odstranění vad kasační stížnosti a namísto toho se spokojil s velmi stručnou kasační stížností, v níž nejsou důvody pro její podání řádně uvedeny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti postupu Nejvyššího správního soudu. Ten ve shodě se stěžovatelem tvrdí, že kasační stížnost byla velmi kusá, na rozdíl od něj má ale za to, že byla jinak bezvadná, nebylo proto důvodu vyzývat stěžovatele k jejímu doplnění dle §106 odst. 3 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."). Ústavní soud v postupu kasačního soudu žádné pochybení neshledal. Oba účastníci řízení se shodují v tom, že stěžovatel, jsa v řízení řádně zastoupen advokátem, ve své "blanketní" kasační stížnosti sám ohlásil její doplnění ve lhůtě jednoho měsíce, k čemuž následně nedošlo. Stěžovateli za této situace ovšem nelze přisvědčit v jeho názoru, že Nejvyšší správní soud jej i přesto měl vyzvat k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. Totiž kasační stížnost, jakkoli byla velmi stručná (jak ji stěžovatel cituje nyní v ústavní stížnosti), splňovala všechny základní náležitosti, včetně důvodů, pro které byla podána. Tyto důvody byly v kasační stížnosti uvedeny pouze povrchně, avšak zároveň dostatečně konkrétně na to, aby se jimi kasační soud mohl adekvátním způsobem zabývat, což také učinil, byť úroveň obecnosti námitek se tak samozřejmě nutně musela odrazit též na poskytnuté odpovědi ze strany Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost tedy nebyla ve skutečnosti "blanketní", jak se domnívá stěžovatel, neboť vedle odkazu na příslušná zákonná ustanovení obsahovala též krátké vylíčení důvodů (nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, nedostatečné vypořádání se s žalobní argumentací, nevyhodnocení jím navržených důkazů, resp. jejich opomenutí). Ostatně jinak by ani Nejvyšší správní soud nebyl schopen jakéhokoli relevantního přezkumu. Ústavní soud proto nepřisvědčuje výhradám stěžovatele, že argumentace zcela absentovala a že nebylo možné z kasační stížnosti dovozovat, čeho konkrétně a proč se stěžovatel dovolával.
Konkrétní "stupeň" podrobnosti zdůvodnění kasační stížnosti již není důvodem, pro který by byl Nejvyšší správní soud povinen vyzvat stěžovatele k (dalšímu) doplnění jeho kasační stížnosti, tím méně za situace, kdy již advokátem zastoupený stěžovatel deklaruje svoji připravenost dalšího doplnění své kasační stížnosti, přičemž kasační soud uplynutí takto ohlášené lhůty vyčká, třebaže bezvýsledně. Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 138/06 ze dne 10. 8. 2006 (N 152/42 SbNU 237) není případný, neboť v jím řešené věci Nejvyšší správní soud nepřihlédl k podání (doplnění kasační stížnosti), aniž byly splněny podmínky pro koncentraci řízení o kasační stížnosti. Rovněž se v něm Ústavní soud blíže nezabýval konkrétní mírou "řádného formulování" důvodů kasační stížnosti. To je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť. Není možné přitom odhlédnout od toho, že u advokátem zastoupeného stěžovatele, který sám avizuje doplnění kasační stížnosti, stanoví si k tomu měsíční lhůtu, během níž a ani později své vlastní předsevzetí nesplní, nelze přístup Nejvyššího správního soudu hodnotit jako nepřiměřeně přísný či nespravedlivý.
Shora uvedené současně znamená, že stěžovatel, co do v ústavní stížnosti podrobně rozvedených námitek směřujících proti rozsudku krajského soudu, nevyužil procesní prostor, který se mu předtím nabízel v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nedostal příležitost, aby se jimi mohl ve stejném rozsahu a kvalitě zabývat, a proto k nim v téže dimenzi nemůže přihlížet ani Ústavní soud nyní v řízení o ústavní stížnosti. Pokud jde o jejich formulaci v obecné poloze, jak se s nimi i vypořádal kasační soud v napadeném rozsudku, Ústavní soud uvádí, že krajský soud (a potažmo i Nejvyšší správní soud) se problematikou včasnosti stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zabýval dostatečně, jakož i srozumitelně vyložil, proč konkrétním návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (viz str. 9 rozsudku krajského soudu). K obecným námitkám stran údajného nedostatečného vypořádání se krajského soudu s žalobní argumentací Ústavní soud podotýká, že krajský soud se mohl s ohledem na to, že odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatele pro opožděnost, zabývat jen touto opožděností a jejími okolnostmi, nikoli však meritem samotného odvolání. Na to stěžovatele upozornil též Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu