ECLI:CZ:US:2019:1.US.859.19.1
sp. zn. I. ÚS 859/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem, se sídlem Valová 2357/8, Zábřeh, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2018 č. j. 70 Co 459/2018-1380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 11. března 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2018 č. j. 70 Co 459/2018-1380. Podle tvrzení stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k zásahu do jeho základních práv, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva rodiče zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 27. července 2018 č. j. 7 P 80/2010-1332 ve věci změny úpravy péče a zvýšení výživného nezletilých dětí zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezl. dětí B. a T. (výrok I.), zvýšil stěžovateli výživné pro dříve nezl. J. z částky 1 200 Kč měsíčně na částku 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. září 2015 a na částku 4 000 Kč měsíčně s účinností od 28. března 2017, současně zvýšil výživné pro nezl. děti T. a B. s účinností od 5. prosince 2010 na částku 800 Kč pro nezl. T. a 800 Kč pro nezl. B., pro nezl. T. s účinností od 1. září 2013 na částku 1 300 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2017 nadále na částku 2 000 Kč měsíčně a pro nezl. B. s účinností od 1. září 2014 nadále na částku 1 300 Kč měsíčně. Dále okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatky na zvýšeném výživném v částkách 60 258 Kč, 64 751 Kč a 51 051 Kč.
3. Rozsudkem napadeným ústavní stížností Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, na základě odvolání podaného stěžovatelem, rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. v části týkající se změny výchovy nezl. B. potvrdil (výrok I.) a v napadených výrocích II., III. a IV. změnil tak, že výživné pro dříve nezletilého J. se s účinností od 1. září 2015 zvyšuje na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné ve výši 58 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od doručení rozsudku (bod 1.), výživné, stanovené pro nezl. T. se s účinností od 1. září 2013 zvyšuje na částku 1 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2017 nadále na částku 2 500 Kč s tím, že dlužné výživné v částce 72 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od doručení rozsudku (bod 2.), výživné stanovené pro nezl. B. se s účinností od 1. září 2013 zvyšuje na částku 1 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2014 nadále na částku 1 500 měsíčně s tím, že dlužné výživné ve výši 54 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od doručení rozsudku (bod 3.). Dále odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích VI. a VII. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení v částce 22 568,70 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.)
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Napadené rozhodnutí podle jeho názoru nerespektuje nejlepší zájem nezletilého dítěte a zásadním způsobem omezuje jeho rodičovské právo, neboť mu nebylo vyhověno v jeho návrhu na svěření nezl. B. do střídavé péče obou rodičů. Odvolací soud rozhodl přitom tak, že celková výše zpětně přiznaného výživného je dokonce vyšší, než původně rozhodl soud prvního stupně.
5. Stěžovatel rovněž poukázal na nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení, i když je pravdou, že bylo rozhodováno o řadě dílčích návrhů každého z rodičů, na druhé straně délka řízení měla vliv na pocit nejistoty u nezl. B.
6. Pokud pak soudy rodičům vytýkaly nedostatečnou komunikaci, k tomu stěžovatel uvedl, že nezájem matky nezletilých komunikovat přes jeho mnohočetné výzvy a návrhy na alespoň základní předávání informací, nelze přičítat k jeho tíži.
7. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a soudům vytýkal, že se přiklonily k závěrům pouze jednoho ze znaleckých posudků. Dále namítal, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz spočívající ve vyžádání zprávy o poměrech matky nezletilých prostřednictvím OSPOD, kterým mělo být ověřeno aktuální rodinné zázemí v domácnosti rodičů. Rovněž odmítl závěry, učiněné ve znaleckém posudku, které převzal i odvolací soud, a to o jeho "extrémně demonstrativním zájmu" o výchovu nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele. ¨
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
12. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy a v jaké výši bude stanoveno výživné, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
13. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
14. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že odvolací soud je při svém rozhodování dostatečně zohlednil.
15. Odvolací soud přikročil ke zjištění názoru samotné nezl. B. na věc výslechem u jednání odvolacího soudu, která se vyjádřila tak, že si žádnou změnu nepřeje, vyhovuje jí to tak, jako dosud. Z provedených důkazů odvolací soud neučinil žádná další relevantní skutková zjištění a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je důvodné toliko v části týkající se výživného. Krajský soud nesdílel přesvědčení stěžovatele, že okresní soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a neshledal důvody ani pro zrušení rozsudku okresního soudu pro nepřezkoumatelnost. Stěžovateli rovněž vysvětlil, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá stav mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V daném případě se stěžovatel ve stadiu odvolacího řízení domáhal změny péče nezl. B. formou střídavé péče dítěte, a to za mimořádně specifické rodinné situace dané extrémně konfliktními vztahy v rodině a nekomunikací rodičů, kteří, jak plyne z obsahu spisu, nejsou schopni se shodnout na základních výchovných pravidlech, preferují u dětí rozdílné přístupy a všechny jejich děti jsou dlouhodobě svědky vzájemných konfliktů rodičů. Krajský soud zdůraznil, že prvořadým hlediskem ovlivňujícím jeho úvahy o nejvhodnějším řešení specifické rodinné situace byl zájem dětí, kterému nelze nadřadit zájem žádného z rodičů.
16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
17. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
18. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu