ECLI:CZ:US:2019:1.US.880.19.1
sp. zn. I. ÚS 880/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kateřiny Buršíkové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 6 Afs 306/2018-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2018 č. j. 31 Af 38/2016-96. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly, který byl následně aprobován správními soudy. Stěžovatelka namítá, že právní hodnocení a navýšení její daňové povinnosti bylo provedeno v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování. K tíži stěžovatelky byly zjevně nesprávně a formalisticky vyloženy podmínky pro odpočet výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Hradci Králové zahájil u stěžovatelky dne 29. 6. 2012 daňovou kontrolu na dani z příjmů fyzických osob za hospodářský rok od 1. 10. 2010 do 30. 9. 2011. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, který se v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, stal správcem daně stěžovatelky (dále jen "správce daně"), vydal dne 28. 4. 2015 dodatečný platební výměr č. j. 875924/15/2701-50521-606227, kterým stěžovatelce doměřil daň z příjmů fyzických za rok 2010 ve výši 849 150 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 169 830 Kč. Podle správce daně stěžovatelka neprokázala, že výdaje na reklamní a zprostředkovatelské služby, jakož i na stavební, úklidové a pomocné práce, které měla uhradit v rozhodnutí jmenovaným obchodním společnostem, byly skutečně vynaloženy, resp. neprokázala, jakou částku skutečně uhradila a komu. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 6. 2016 č. j. 22644/16/5200-10421-711811 zamítlo. Výše citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Námitky stěžovatelky představují pouhé pokračování polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně jde o všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím daňovém řízení, jakož i v řízeních před správními soudy. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud - jakož před ním i soud krajský - se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 289/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád") a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Oba soudy se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu fyzických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází. Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, resp. že doměření daně z příjmů proběhlo v souladu se zákonem, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Takový závěr Ústavní soud považuje konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů fyzických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu