ECLI:CZ:US:2019:1.US.883.18.1
sp. zn. I. ÚS 883/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem Veletržní 924/14, 170 00 Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nc 2305/2014-18 ze dne 12. 6. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 393/2014-33 ze dne 21. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1546/2015-57 ze dne 5. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal popření svého otcovství k nezletilé H. J., které bylo založeno na základě druhé domněnky otcovství, tj. souhlasného prohlášení. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě rozhodl tak, že nezletilé ustanovil opatrovníka (výrok I.), řízení o popření otcovství zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V odůvodnění usnesení blíže uvedl, že v řízení nelze pokračovat z důvodu neodstranitelné překážky věci pravomocně rozsouzené, neboť o otcovství matrikového otce k nezletilé bylo již v minulosti rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011, č. j. 24 C 162/2010-31, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 16 Co 152/2011-49. Odvolací soud pak napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Ostravě zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Soudy všech stupňů jasně a srozumitelně vysvětlily, proč se v daném případě jedná o překážku rei iudicatae. Pokud jde o vztah původního řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 162/2010 (toto řízení ostatně přezkoumával i Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 2653/11) a současného řízení vedeného pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, Nejvyšší soud správně konstatoval, že je zde dána jak totožnost účastníků řízení, neboť v obou případech byli účastníky řízení matrikový otec dítěte, matka dítěte a nezletilé dítě, tak totožnost předmětu řízení, neboť tentýž stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení.
Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že oprávnění soudu prominout zmeškání lhůty pro popření otcovství podle §792 občanského zákoníku, nevede nutně k závěru, že se nemůže uplatnit překážka věci pravomocně rozsouzené. Prominutí zmeškání lhůty představuje možnost (povinnost) soudu zasáhnout tehdy, není-li ustanovení stanovující prekluzivní popěrnou lhůtu, jehož účelem je ochrana zájmů dítěte, ve skutečnosti v souladu se zájmy dítěte a příčí-li se jeho důsledky veřejnému pořádku. Byť se tedy podmínky pro zamítnutí nebo naopak vyhovění návrhu na popření otcovství s přijetím nové právní úpravy (zákon č. 89/2012 Sb.) změnily, jde stále o totožné řízení o popření otcovství matrikového otce založeného na základě totožné domněnky otcovství (souhlasné prohlášení rodičů), v němž je rozhodováno o stále stejném předmětu řízení (stejném stavu) a které je vedeno mezi týmiž účastníky.
Nejvyšší soud rovněž správně uvádí, proč odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014 není případný, neboť závěry v něm uvedené se vztahují k první domněnce otcovství. Postavení stěžovatele jako muže, jehož otcovství bylo určeno podle druhé domněnky otcovství (otcovství založené souhlasným prohlášením otcovství) se od otcovství založeného první domněnkou otcovství (otcovství manžela matky) podstatně liší. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ze dne 8. 1. 2007 ve věci č. 39277/06 - Kňákal proti České republice, kterým prohlásil stěžovatelovu stížnost za nepřijatelnou, výslovně zdůraznil, že stěžovatel učinil souhlasné prohlášení otcovství s jasným vědomím, že není biologickým otcem dítěte, tj. ab initio věděl, že není otcem nezletilé. Evropský soud pro lidská práva pak dodal, že v případech, kdy dotyčný zná od narození dítěte, že není biologickým otcem, je stanovení lhůt pro podání žaloby na popření otcovství ospravedlněno potřebou zaručit stabilitu rodinných vztahů a chránit zájmy dítěte, přičemž po uplynutí lhůt převažuje zájem dítěte nad zájmem muže, který si přeje popřít otcovství.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že Nejvyšší soud nyní projednávanému případu věnoval náležitou pečlivost; správně uvedl, že časové rozšíření obnovy řízení podle §425a odst. 1 z. ř. s. se uplatní toliko u třetí domněnky otcovství (tj. otcovství určené soudem) a závěrem rovněž připomněl relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu