ECLI:CZ:US:2019:1.US.934.19.1
sp. zn. I. ÚS 934/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel A. G., zastoupený Mgr. Verdiyanem Bagratem, advokátem, se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 3610/2018-414 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2018 č. j. 30 Co 402/2017-366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. března 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou podanou dne 14. května 2015 domáhal po žalované N. S., zaplacení částky 10 022 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že s žalovanou měl v letech 2011 - 2014 vztah. Za účelem pořízení společného bydlení se nabídl, že koupí nemovitost v České republice, neboť vdaná žalovaná mu tvrdila, že je vdaná jen formálně. Žalovaná stěžovatele přesvědčila, že není podle devizových předpisů oprávněn ke koupi nemovitosti, nemovitost proto koupil na její jméno s tím, že až to bude legislativně možné, převede na něj nemovitost zpět. Stěžovatel vybral po dohodě s žalovanou rodinný dům, a na jeho koupi poslal žalované na její účet 7 720 000 Kč, přičemž celkově na dům vydal (s rekonstrukcí, vybavením a správou) 14 000 000 Kč. Stěžovatel měl za to, že finanční prostředky byly žalované poskytnuty na základě nepojmenované smlouvy, kdy závazek stěžovatele byl financovat koupi nemovitosti a závazek žalované opustit manžela a zkusit společný život se stěžovatelem. Při prvním jednání stěžovatel "z opatrnosti" odstoupil od uvedené smlouvy a rovněž "z opatrnosti" požadoval vrácení daru pro porušení dobrých mravů.
3. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 12 C 161/2015-175 z částky 10 022 000 Kč, kterou stěžovatel požadoval, uložil žalované povinnost, aby stěžovateli zaplatila 9 600 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítl žalobu v části 422 000 Kč za pravidelné platby na poplatky za dům (po 10 000 Kč), za pravidelné platby označené jako rent, které stěžovatel zasílal žalované dobrovolně jako výživné (po 20 000 Kč) a za platby určené pro dceru žalované (výrok II.). Výrokem III. pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně jen do výroku I. a III., podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2018 č. j. 30 Co 402/2017-366 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkajícího se 7 720 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení změnil tak, že žalobu v této části zamítl, jinak ji potvrdil (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 223 651 Kč (výrok II.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení 308 902 Kč (výrok III.).
5. Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba, co do částky 7 720 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta a proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil zásadní nesouhlas se skutkovými závěry a právním posouzením věci učiněnými odvolacím a dovolacím soudem, které je podle jeho názoru v rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že pokud odvolací soud dovodil, že obsahem smlouvy mezi stěžovatelem a žalovanou bylo poskytnutí daru, tak taková interpretace provedených důkazů je v příkrém rozporu s pravidly hodnocení důkazů, kdy soud má hodnotit důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížet k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skypová komunikace mezi účastníky z doby po uzavření kupní smlouvy a poskytnutí částky 7 720 000 Kč svědčí o bouřlivém vztahu a častých rozporech mezi účastníky. Dům s pozemky ve vlastnictví stěžovatele nikdy nebyl, vrácení poskytnuté peněžité částky žalovaná nikdy nepřislíbila, naopak odmítla podpis směnky nebo potvrzení půjčky. Uzavření nepojmenované smlouvy ve vztahu k poskytnutí prostředků na kupní cenu nemovitostí (platba označená "na dom") nebylo prokázáno. Odvolací soud neshledal ani důvody pro vrácení daru a stěžovatelem uváděné skutečnosti nemohou vrácení daru odůvodnit. Skutečnost, že žalovaná hledá "sponzora", který by jí za milostný vztah vydržoval, byla stěžovateli známa ještě před darováním a jako důvod pro vrácení daru ji nelze s úspěchem uplatnit. Právo na vrácení daru nezakládá ani skutečnost, že se nenaplnila očekávání stěžovatele ohledně vztahu s žalovanou. Odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy stěžovatel poskytl předmětné finanční prostředky žalované nikoliv za účelem nezbytného uspokojení svých bytových potřeb, nýbrž jako projev důvěry a potvrzení vážnosti vztahu mezi milenci, a to při vědomí toho, že mu uvedenou částku žalovaná nebude moci vrátit a neočekávaje žádné protiplnění, v důsledku čehož také nebyly sjednány ani žádné podmínky, za nichž by se eventuálně mohl domáhat vrácení vyplacených peněz, uzavřel, že stěžovatel poskytl žalované peněžní obnos dobrovolně a bezúplatně a ta jej přijala jako dar, čímž byly naplněny podstatné náležitosti darovací smlouvy ve smyslu §628 a násl. občanského zákoníku. V části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení 1 880 000 Kč (za rekonstrukci a vybavení domu) odvolací soud dovodil, že v této části se žalovaná na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila a získané obohacení je povinna vydat.
13. Dovolací soud se námitkami vznesenými stěžovatelem v jeho podaném dovolání podrobně zabýval a odkázal na svoji judikaturu a na judikaturu Ústavního soudu. K námitce stěžovatele, že žalovaná se chovala způsobem, odporujícím dobrým mravům, dovodil, že ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu §630 občanského zákoníku, přičemž dárce se nemůže jako důvodu k vrácení daru dovolávat skutkových okolností, jež nastaly a existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. Soudy nižšího stupně zjištěný skutkový stav, podle závěru učiněného dovolacím soudem, neposkytuje žádnou oporu tvrzení stěžovatele, že z něj snad žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vylákala podvodně, přičemž vytýkané manipulativní a zištné jednání žalované nebylo stěžovatelem za řízení před soudy nižšího stupně nijak blíže vymezeno.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak odvolací, tak i dovolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
15. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
16. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu