ECLI:CZ:US:2019:1.US.954.19.1
sp. zn. I. ÚS 954/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Křelov, se sídlem Lipové náměstí 17/4, 783 36 Křelov - Břuchotín, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, 530 03 Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Co 26/2018-86 ze dne 3. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku o nákladech řízení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci jako věcně správný potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 50/2016-47 ze dne 10. 5. 2018, kterým bylo vyhověno žalobě České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny o nevydání zemědělských nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Vrchní soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení, právo na jejichž náhradu ve výši 11 171 Kč žalobkyni proti stěžovatelce přiznal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, zejména jeho nákladovému výroku, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že státu zastoupenému advokátem nemá a nemůže náležet náhrada nákladů řízení, neboť stát disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž příkladmo odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku pod bodem I., kterým byl rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrzen. Proti tomuto výroku ovšem lze podat dovolání, o čemž byla stěžovatelka řádně poučena a čehož také využila. To znamená, že ve vztahu k tomuto výroku není splněna podmínka řádného vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je tak nepřípustná (předčasná).
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku vrchního soudu ústavní stížnost přípustná je, Ústavní soud ji však neshledal opodstatněnou. V prvé řadě Ústavní soud uvádí, že výše žalobkyni přisouzených nákladů řízení (11 171 Kč) představuje bagatelní částku, která již jen pro svou výši v zásadě není schopna přivodit intenzivní zásah do základních práv stěžovatelky. Výjimkou by byl skutečný extrémní exces soudu, který však Ústavní soud v souzené věci neshledal. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že státu zastoupenému advokátem náhrada nákladů řízení zpravidla nenáleží, neboť stát disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajistit ochranu jeho zájmů v soudních řízeních. Ústavní soud však podotýká, že toto pravidlo neplatí bezvýjimečně. Kupř. v nálezu sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 75/85 SbNU 317) Ústavní soud zdůraznil, že náklady na zastoupení státu nelze považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, za přiměřený. Danou otázku proto soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
V nyní projednávané věci vrchní soud nevyslyšel identické argumenty stěžovatelky ohledně nákladů řízení s odůvodněním, že zastupování ve věcech restitučních nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi překračuje rozsah státní správy svěřené jí zákonem, tedy že k takové činnosti nemá odborný aparát. Vrchní soud též poukázal na značné množství v poslední době zahájených správních a soudních řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání, jehož účastníkem je stát prostřednictvím jmenované organizační složky jakožto povinné osoby. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za přijatelné. Nadto v případě stěžovatelky se spor týkal celé řady různorodých pozemků, u nichž bylo třeba zkoumat funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jejíž posouzení se neobešlo bez zkoumání historických souvislostí, majících svůj původ hluboko před rozhodným obdobím. Za této situace se Ústavnímu soudu zastoupení organizační složky státu advokátem jako neúčelné nejeví, a proto napadený rozsudek vrchního soudu v ústavně právní rovině obstojí.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu