ECLI:CZ:US:2019:1.US.990.19.1
sp. zn. I. ÚS 990/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, 190 00 Praha 9, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 438/2018-36 ze dne 3. 1. 2019 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 120/2018-15 ze dne 20. 9. 2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti CEE Attorneys s.r.o., advokátní kancelář, zastoupené Mgr. Martinou Schützovou, advokátkou se sídlem Jankovcova 1569/2C, 170 00 Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 zastavil řízení ve věci žaloby vedlejšího účastníka na zaplacení 154 638 Kč s příslušenstvím, podané z titulu porušení stěžovatelem povinností plynoucích ze smlouvy o poskytování služeb, uzavřené mezi nimi v souvislosti s administrací veřejných zakázek. Obvodní soud zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem v celém rozsahu. Současně dospěl k závěru, že ke zpětvzetí došlo z důvodu uznání nároku stěžovatelem v průběhu řízení a zaplacení žalobou požadované peněžité částky vedlejšímu účastníkovi, a proto stěžovatele zavázal nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 29 143,40 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky vedlejšího účastníka. Obvodní soud také rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. K odvolání stěžovatele proti nákladovému výroku tohoto rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a stěžovatele zavázal nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 754,50 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a nákladovému výroku usnesení nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že žaloba byla od počátku nedůvodná, protože vedlejší účastník řádně nedoručil faktury na adresu sídla stěžovatele, takže se stěžovatel s jejich proplacením ani nemohl ocitnout v prodlení. Protože vedlejší účastník až v průběhu soudního řízení vskutku doručil faktury na adresu sídla stěžovatele, nezbylo mu než je proplatit, neboť jinak by byl vedlejší účastník se žalobou úspěšný. Dle jeho názoru však tuto situaci procesně nezavinil, protože nastala až v důsledku řádného splnění smluvní povinnosti vedlejším účastníkem, nikoli v důsledku uznání nároku uplatněného žalobou, kterou naopak pokládal za předčasnou. Stěžovatel rovněž soudům vytkl, že nevzaly v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník se nechal zastoupit advokátkou, která v té době byla součástí advokátní kanceláře. Nešlo tak o reálné zastoupení v materiálním slova smyslu, ale spíše o pověření pracovníka, které mělo formu plné moci, protože v advokacii se vzájemné vztahy advokátů realizují skrze pracovněprávní vztahy pouze výjimečně. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil a setrval na ní i ve své odpovědi na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah svého usnesení i na závěry vyslovené v usnesení odvolacího soudu. Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyzdvihl, že "důvodnost žaloby" se posuzuje z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce uplatňovaných žalobou. Za nedůvodnou označil i námitku stěžovatele ohledně neúčelnosti právního zastoupení vedlejšího účastníka, neboť není vyloučeno, aby se advokátní kancelář nechala zastoupit jiným advokátem při vymáhání svého nároku za poskytnuté služby.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se opakovaně snažil stěžovatele přimět ke splnění jeho povinností ze smlouvy a zároveň ke smírnému vyřešení celé věci. Stěžovatel však na žádné výzvy k jednání, ani na předžalobní výzvu nereagoval, a tak vedlejšímu účastníkovi dle svých slov nezbylo, než aby se domáhal svých oprávněných zájmů prostřednictvím žaloby. Vedlejší účastník rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel až po podání žalobního návrhu přistoupil k uznání dluhu vůči němu, který uznal teprve e-mailem ze dne 14. 8. 2018, v návaznosti na což svůj dluh také splnil. I z této skutečnosti je prý nepochybně zřejmé, že vzhledem k předchozí absolutní nečinnosti stěžovatele právě až po podání žaloby přistoupil stěžovatel ke splnění svých závazků.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníků i vedlejšího účastníka řízení, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádná pochybení soudů v napadených rozhodnutích neshledal. Tvrzení stěžovatele o "předčasnosti" žaloby ve světle obsahu příslušného soudního spisu zcela neobstojí. Nelze totiž přehlédnout, že v době před podáním žaloby se vedlejší účastník zjevně snažil se stěžovatelem spojit za účelem vyjasnění nedořešených otázek týkajících se některých služeb poskytnutých stěžovateli vedlejším účastníkem, které však nebyly posledně uvedenému proplaceny (viz e-mailová korespondence založena v přílohové obálce). Vskutku teprve záhy poté, co stěžovatel obdržel výzvu obvodního soudu, aby se vyjádřil k přiložené žalobě (č. l. 10), rozhodl se nakonec uznat vůči vedlejšímu účastníkovi dluh v plné výši, byť pod podmínkou, že tak učiní, jakmile mu budou faktury doručeny řádně na adresu jeho sídla dle smluvních ujednání. Proto také ve vyjádření k žalobě ji označil za předčasnou. Ústavní soud k tomu podotýká, že ani z vyjádření stěžovatele k žalobě, ani z dalšího obsahu spisu neplyne, že by problém spočíval výlučně v řádném nedoručení faktur na adresu jeho sídla. Naopak, vývoj kauzy, jak je zachycen v soudním spisu, vskutku ukazuje spíše na to, že stěžovatel začal být aktivní až v momentě doručení mu výzvy k vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka. Ostatně stěžovatel sám připouští, že se mu faktury do jeho dispozice fakticky dostaly, jen ne řádně v souladu se smlouvou. Ústavní soud je toho názoru, že otázka řádného doručení faktur se pro stěžovatele spíše stala příhodným nástrojem k odvrácení hrozící povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení jako důsledek zpětvzetí žaloby po uhrazení dluhu. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti argumentuje tím, že otázka řádného doručení faktur tu byla od počátku, ještě před podáním žaloby, pro tento závěr se však ve spisu nenachází jediná opora a stěžovatel své tvrzení v tomto směru ani nyní nijak nedokládá. Ústavní soud se nedomnívá, že by za této situace bylo namístě posoudit procesní zavinění na zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby jinak, než jak učinily soudy v napadených rozhodnutích. Z jejich strany nejde o projev svévole, naopak samy přihlédly k soudní při v jejích širších souvislostech.
Jinou by mohla být situace, kdyby od počátku jediným problémem mezi účastníky bylo pouze (ne)doručení faktur podle smluvních podmínek. Pak by samozřejmě bylo lze uvažovat o tom, že by vedlejší účastník mohl až dodatečným "řádným" splněním smluvní povinnosti procesně "vmanévrovat" stěžovatele do situace "zavinění" zastavení řízení, kdy by musel faktury proplatit (aby se vystříhal vyhovění žalobě), načež by došlo ke zpětvzetí žaloby, aniž by na tom stěžovatel byl vskutku "vinen". Takovým případem však nynější věc není a je třeba na ni pohlížet v širších souvislostech.
Ani tvrzení stěžovatele o zastoupení vedlejšího účastníka jako advokátní kanceláře advokátem nelze v ústavně právní rovině přisvědčit. Vzhledem k bezvýsledné situaci ohledně jednání se stěžovatelem se vedlejší účastník rozhodl hájit své zájmy u soudu za pomoci advokáta. Takovému počinu, který v tomto ohledu nelze a priori kvalifikovat jako zjevně neúčelný, nemůže bránit pouhá skutečnost, že žalovaný je subjektem hospodařícím s veřejnými prostředky.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu