ECLI:CZ:US:2019:2.US.104.19.1
sp. zn. II. ÚS 104/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Bíny, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 Co 307/2018-173, č. j. 22 Co 308/2018-161 a č. j. 22 Co 309/2018-91, a proti usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 EXE 16/2010-151, č. j. 4 EXE 404/2010-81 a č. j. 4 Nc 3748/2009-163, za účasti Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Napadenými usneseními Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") bylo shodně rozhodnuto tak, že se odvolání stěžovatele proti předchozím exekučním rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), resp. proti těm výrokům napadených rozhodnutí okresního soudu, kterými nebylo připuštěno zastoupení oprávněného (pozn. syna stěžovatele) Odborovou organizací Sluníčko, odmítají.
3. Stěžovatel v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti vystupuje jako povinný a namítá nesprávnost postupu soudů, které nepřipustily zastupování oprávněného Odborovou organizací Sluníčko, které udělil oprávněný plnou moc k zastupování před soudy. K tomu stěžovatel v minimalisticky pojaté ústavní stížnosti namítá, že se soudy zabývaly pouze formální stránkou povahy této odborové organizace, aniž by byli účastníci řízení vyzvání ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") k vylíčení rozhodných skutečností a doplnění tvrzení. Tímto postupem obecných soudů mělo dojít k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Pro přehlednost a rekapitulaci je možné uvést následující. Z napadených rozhodnutí krajského soudu se podává, že zastupování oprávněného ve vedeném exekučním řízení nebylo ve všech třech skutkově obdobných sporech (exekuční řízení vedeno za účelem vymožení dlužného výživného na stěžovateli) Odborové organizaci Sluníčko připuštěno z důvodu kolize zájmů ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 o. s. ř., neboť oprávněný a současně syn stěžovatele udělil plnou moc k zastupování v tomto řízení Odborové organizaci Sluníčko, jejímž prezidentem je právě stěžovatel, a není proto možné, aby povinný zastupoval oprávněného, a to ani jako "maskovaný Odborovou organizací Sluníčko na základě předložené plné moci, neboť rozpor mezi zájmy účastníků má za následek absolutní neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci." Soudy proto dospěly k závěru, že s ohledem na dikci ustanovení §32 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu, aby stěžovatel jako povinný, byť pod záštitou Odborové organizace Sluníčko (navíc se o odborovou organizaci nejedná, nýbrž jde o občanské sdružení, původně založené pod názvem Svaz českých křížovkářů) zastupoval svého syna jakožto oprávněného v exekučním sporu o vymožení dlužné částky na výživném, kdy tato exekuční řízení byla vedena právě proti stěžovateli jakožto povinnému.
7. V daném případě stěžovatel brojí proti těm výrokům napadených rozhodnutí, u nichž není dotčenou osobou on sám. Proti nepřipuštění zastupování oprávněného syna stěžovatele Odborovou organizací Sluníčko mohl totiž eventuálně za splnění dalších podmínek před Ústavním soudem brojit právě oprávněný, nebo Odborová organizace Sluníčko jakožto zapsaný spolek, který má vlastní právní subjektivitu. Stěžovatel pouze z titulu prezidenta této údajné odborové organizace (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 7 As 79/2018-16) nemá oprávnění za ni podávat ústavní stížnost svým vlastním jménem. S tímto odůvodněním ostatně byla podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. napadenými usneseními krajského soudu odmítnuta i odvolání stěžovatele. V těchto logických, řádně odůvodněných a zákonné úpravě konvenujících závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, tím méně pochybení protiústavní intenzity.
8. Je třeba dále uvést, že v řízení o ústavní stížnosti se neuplatní tzv. actio popularis a stěžovatel může v tomto procesním prostředku namítat výhradně újmu na svých základních právech, nikoliv právech někoho jiného. K materiálnímu porušení jeho práv přitom nemohlo dojít z důvodů deklarovaných v ústavní stížnosti, neboť nepřipuštění jiného subjektu k zastupování ve vztahu k oprávněnému, když stěžovatel v řízení před obecnými soudy byl povinným, nemůže zapříčinit újmu na jeho základních právech.
9. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení způsobilá dosahovat ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu