ECLI:CZ:US:2019:2.US.1045.19.1
sp. zn. II. ÚS 1045/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Jiřího Bastla a 2) doc. PhDr. Zdeňky Bastlové, CSc., společně zastoupených JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem se sídlem Vinohradská 1381/77, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, č. j. 26 Co 328/2018-1148, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se skrze tuto ústavní stížnost domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že tímto usnesením bylo porušeno jejich ústavně zaručené práva na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením krajského soudu bylo ve výroku o nákladech řízení změněno předešlé rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"). V předcházejícím řízení okresní soud zamítl žalobu žalované proti stěžovatelům pro zmatečnost (výrok I. usnesení okresního soudu). Současně bylo žalované uloženo uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení v částce 294 088,08 Kč (výrok II. usnesení okresního soudu). K odvolání žalované krajský soud nyní ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že výše nákladů řízení, kterou je žalovaná povinna uhradit stěžovatelům, činí 195 332,70 Kč (výrok I. napadeného usnesení krajského soudu), a dále krajský soud rozhodl, že žalovaná je povinna stěžovatelům uhradit i náklady odvolacího řízení ve výši 195 332,70 Kč (výrok II. napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud tak ve výroku I. snížil výši náhrady nákladů řízení v neprospěch stěžovatelů, kterým byla rozhodnutím krajského soudu na náhradě nákladů přisouzena nižší částka ve srovnání s rozhodnutím okresního soudu. Krajský soud totiž nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení za úkon právní služby - příprava a převzetí zastoupení věci v řízení o žalobě pro zmatečnost.
3. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem a řízení o ní tak tvoří s původním řízením jeden celek. S ohledem na to, že právní zástupce stěžovatelů byl s věcí seznámen, když stěžovatele zastupoval v řízení o obnovu řízení a rovněž i v řízení meritorním, nemusel se s věcí znovu seznamovat a připravovat se na zastoupení.
4. K tomu stěžovatelé namítají, že žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, toto řízení se zahajuje na návrh a byť tvoří s původním řízením jeden celek, jde o řízení samostatné. Tomu odpovídá i skutečnost, že zastoupení účastníka je třeba doložit dalším zmocněním právního zástupce pro řízení o zmatečnost. Právní zástupce se musí na řízení o zmatečnosti znovu připravit a v rámci této přípravy se musí vypořádat s otázkou důvodnosti žaloby pro zmatečnost. K tomu je třeba dále poznamenat, že žaloba pro zmatečnost je řídce používaným právním institutem, což jen zvyšovalo nároky na přípravu zastoupení. Proto se stěžovatelé domnívají, že požadavek na úkon právní služby příprava a převzetí zastoupení ve věci je spravedlivý. Naopak krajský soud byl jiného názoru a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 900/16 dovodil, že náklady řízení za tento úkon právní služby nelze přiznat, jestliže právní zástupce zastupoval účastníky již v předchozím řízení a byl tak s věcí seznámen.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů spolu s napadeným soudním rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Nejprve se Ústavní soud zabýval problematikou reflexe náhrady nákladů řízení jako součásti práva na spravedlivý proces. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod.
7. Judikatura Ústavního soudu opakovaně stanoví, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V nyní projednávaném případě přitom stěžovatelům byly přisouzeny náhrady nákladů řízení (byť v míře nižší, než by si sami představovali) a nebyly jim tedy zcela odepřeny, a proto dle názoru Ústavního soudu nelze pod pojem extrémní nespravedlnost podřadit situaci namítanou stěžovateli.
8. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces může Ústavní soud pouze ve stručnosti uvést, že toto právo musí být chápáno jako garance určitého postupu, pomocí kterého se lze domoci svých práv, nikoli jako garance výsledku. Rovněž při zhodnocení okolností případu z nich nikterak neplyne, že by se jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Za překvapivá rozhodnutí lze považovat situace, kdy dochází k nerespektování ustálené soudní judikatury, tj. případy, kdy soud vědomě a bez jednoznačných a legitimních důvodů ignoruje existující judikaturu a rozhoduje navzdory ní odlišně a bez odůvodnění, proč takto učinil. Ústavní soud však tato pochybení v nyní projednávané věci neshledal.
9. Krajský soud v nyní projednávaném případě opřel své rozhodnutí o usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 900/16. Stěžovatelé tvrdí, že interpretace tohoto rozhodnutí krajským soudem byla nesprávná. Z usnesení Ústavního soudu je totiž patrné, že obecné soudy v této věci stěžovateli naopak přiznaly k náhradě nákladů i právní úkon převzetí a příprava věci v řízení o žalobě pro zmatečnost. K tomu Ústavní soud uvádí, že jakkoliv je patrné, že rozhodovací praxe obecných soudů v těchto otázkách není zcela jednotná, předmětem sporu a následného usnesení Ústavního soudu, na něž shodně odkazují stěžovatelé i krajský soud v napadeném rozhodnutí, nebyl počet úkonů, ale výše tarifní hodnoty každého jednotlivého úkonu právní služby, navíc nepoměrně nižší oproti nyní projednávanému případu. Z těchto důvodů nejsou závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 900/16 na nyní projednávanou kauzu plně aplikovatelné. Krajský soud v nyní projednávaném případě odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 900/16 pouze aby zdůraznil, že řízení o žalobě pro zmatečnost tvoří s původním řízením jeden celek. Navíc je nutné dodat, že jakkoliv je z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 900/16 patrné, že v této věci obecné soudy k náhradě nákladů řízení úspěšné straně sporu přiznaly i úkon právní služby převzetí a příprava věci, jedná se o otázku, do které ani v tomto případě Ústavní soud nijak nezasahoval, a to právě z podstaty věci, kdy Ústavní soud veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů do problematiky nákladů řízení zasahuje jen zřídkakdy za zcela výjimečných okolností (viz výše).
10. Současně platí, že se krajský soud otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval (viz odst. 20 napadeného usnesení). V odůvodnění rozhodnutí poukázal na příslušná ustanovení, která aplikoval na konkrétní případ stěžovatelů. Závěry, ke kterým dospěl, řádně odůvodnil a nastínil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a to i ve vztahu k nepřiznání odměny za úkon právní služby převzetí a příprava věci. Toto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů. Stěžovatelé ve své argumentaci opomíjí, že zákon jim negarantuje úhradu všech nákladů, ale pouze nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů). Z napadeného usnesení krajského soudu lze přitom dovodit, že náklady ve výši 80 416 Kč bez DPH za úkon právní služby převzetí a příprava věci soud nepovažoval za účelně vynaložené, a to právě s ohledem na skutkové okolnosti případu, kdy právní zástupce stěžovatelů byl s věcí velice dobře seznámen a kdy náklady na jeden úkon právní služby dosahují takovéto výše.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelé dovolávají, dotčeným rozhodnutím porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu