ECLI:CZ:US:2019:2.US.1049.19.1
sp. zn. II. ÚS 1049/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, P. O. BOX 5, Vinařice, zastoupeného Mgr. Daliborem Vagenknechtem, advokátem se sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2018 č. j. 0 PP 423/2018-15 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019 č. j. 1 To 4/2019-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a osobní svoboda garantovaná v čl. 8 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 4 T 59/2016, rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 66 T 66/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. 4 To 172/2013, usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 5 Pp 227/2013 a usnesením Okresního soudu v Opavě 2013 ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. 5 Pp 227/2013.
3. Okresní soud v Ostravě shora označeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Po provedeném dokazování soud uvedl, že u stěžovatele není dán předpoklad vedení řádného života, a to i s ohledem na skutečnost, že mu v minulosti byla podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody dána šance v lednu 2014 a již od prosince 2015 v další trestné činnosti (opět drogově motivované) pokračoval. Ve zkušební době podmíněného propuštění tak vydržel žít řádným životem méně než dva roky a poté se vrátil k zažitým vzorcům protiprávního chování. Do budoucna je proto možné po této negativní zkušenosti očekávat, že by se v případě sociálního nedostatku či jiné obtížné životní situace opět k páchání trestné činnosti vrátil.
4. Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že u stěžovatele není dána záruka, že by v případě dalšího podmíněného propuštění vedl řádný život a nepáchal opět trestnou činnost. Stěžovatel podle soudu nemá navázány žádné takové vztahy, které by jej mohly v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu motivovat k vedení řádného života. V neprospěch stěžovatele hovoří podle soudu též fakt, že ke své stížnosti nedoložil příslib zaměstnání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Opavě nevyužil veškeré prostředky, které by mohly stěžovatele "ochránit před ním samým", resp. před pácháním další trestné činnosti. Tvrdí, že do jeho osobní svobody bylo ze strany obecných soudů zasaženo nepřiměřenou přísností při rozhodování o podmíněném propuštění a je přesvědčen, že mu měla být poskytnuta "druhá šance". Dále v ústavní stížnosti poukázal na kladná stanoviska ředitele věznice a vychovatele, která však podle jeho názoru obecné soudy při rozhodování dostatečně nezohlednily.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění, která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána nejméně polovina. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, čili je z povahy věci založen institut tzv. soudního uvážení; o relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát. Není však samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro takové závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Odůvodnění rozhodnutí provedené obecnými soudy je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to i v kontextu ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
9. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z kladného hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu, které však musely poměřovat s požadavkem vedení řádného způsobu života v budoucnu (stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán, přičemž po předchozím podmíněném propuštění vedl řádný život pouze dva roky a poté pokračoval v další trestné činnosti, opět drogově motivované). Závěr soudů, že u stěžovatele je možné po dosavadních zkušenostech očekávat opětovné páchání trestné činnosti, v důsledku čehož není na místě poskytnout mu "druhou šanci", je závěrem, který nevykazuje zjevně omyl či exces. Pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nešlo podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu