ECLI:CZ:US:2019:2.US.1074.19.1
sp. zn. II. ÚS 1074/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a. s., se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018 č. j. 35 ICm 2427/2018-15 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2018 č. j. 101 VSPH 859/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze.
2. Z textu ústavní stížnosti, napadených usnesení obecných soudů, jakož i obsahu insolvenčního spisu úpadce Václava Palkosky (insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 10698/2018) se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba JUDr. Ladislava Pauluse, insolvenčního správce úpadce Václava Palkosky (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce (v postavení žalované) o popření části vykonatelné pohledávky ve výši 63 713,26 Kč, kterou přihlásila za dlužníkem Václavem Palkoskou do insolvenčního řízení. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že stěžovatelka vzala po podání žaloby svou přihlášku v rozsahu popření zpět.
3. Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením rozhodl o zastavení předmětného řízení (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12 342 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hartmana (výrok II.). Konstatoval, že v případě, kdy byla vzata zpět důvodně podaná žaloba pro chování stěžovatelky, je tato povinna hradit náklady řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.
4. Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu napadeném odvoláním (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 343 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že procesní zavinění na zastavení řízení je výlučně na straně stěžovatelky. Stěžovatelka vzala zpět přihlášku pohledávky poté, co žalobce spornou pohledávku v souladu s insolvenčním zákonem popřel a popření zveřejnil v insolvenčním rejstříku. Soud ve věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující postup podle ustanovení §150 občanského soudního řádu. K tomu dodal, že důvody uplatňované stěžovatelkou spočívají pouze v jejím právním náhledu na to, jak rychle má insolvenční správce po popření pohledávky věřitele podávat incidenční žalobu (jde-li o popření vykonatelné pohledávky) či jaký čas je potřebný pro to, aby věřitel vzal popřenou pohledávku zpět. Na závěr odvolací soud uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky ohledně účelnosti právního zastoupení insolvenčního správce úpadce v průběhu soudního řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky, které jsou obsahem jejího odvolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Namítá, že žalobce ve věci postupoval zcela účelově, a to jak v případě podání předmětné žaloby o popření pohledávky, tak i v případě právního zastoupení v incidenčním řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje nálezem sp. zn. I. ÚS 585/17 a uvádí, že žalobce mohl uvedené situaci předejít tak, že by stěžovatelku o popření pohledávky včas vyrozuměl a poskytl lhůtu pro adekvátní reakci.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. II. ÚS 176/18 ze dne 10. 4. 2018, je v takovém případě veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Uvedenému konečně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
9. Uvedené je přitom ještě více umocněno v rámci rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].
10. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení přiznaných stěžovatelce ve výši 12 342 Kč (resp. spolu s výší nákladů odvolacího řízení ve výši 13 685 Kč). Namítá, že žalobce jednal ryze účelově, když se v řízení nechal zastoupit - byť sám je osobou s právnických vzděláním - advokátem. Její argumentace mj. nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 585/17 ze dne 10. 4. 2018 však nemůže obstát. V předmětné věci nešlo o insolvenční řízení, které je - jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uznává - velmi specifické. Insolvenční správce má v řízení odpovědnost za zachování rychlosti a hospodárnosti řízení, vedoucího primárně k uspokojení věřitelů. Proto je zapotřebí, aby bylo v co nejkratší možné době postaveno najisto, v jaké výši je možné přihlášené pohledávky uznat a tedy i uspokojit. Stěžovatelka se mýlí, jestliže se domnívá, že obecné soudy (a Ústavní soud poté nevyjímaje) "posvětí" navrhovaný postup, v němž by věřitel uplatnil pohledávku de facto v jakékoliv výši, následně by vyčkával na případné popření určité její výše insolvenčním správcem, který by poté ještě měl věřitele (nejlépe) "předem" informovat, aby mohl uplatněnou pohledávku vzít zpět. Jestliže navíc citovaný nález hovoří o potřebě přihlédnutí mj. k povaze činnosti účastníka řízení, je k úvaze, zda tato skutečnost nehovoří spíše v neprospěch stěžovatelky, která se zabývá vymáháním nároků či správou pohledávek (což je možné zjistit z veřejně dostupných webových stránek společnosti).
11. Ústavní soud dále konstatuje, že obecným soudům nelze vytknout vady spočívající v absenci řádného odůvodnění jejich postupu. Ústavní soud neshledává zjevné prvky svévole a považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve světle výše uvedených závěrů za ústavně konformní. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu