ECLI:CZ:US:2019:2.US.108.19.1
sp. zn. II. ÚS 108/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. 67 To 432/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2018 č. j. 30 T 52/2018-3594, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je trestně stíhán pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který mu hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši 2 až 8 let. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 1644/2017 ze dne 16. 12. 2017 byl vzat do vazby z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu. Vazba se stěžovateli dle tohoto usnesení započítává od 14. 12. 2017 od 4:50 hodin. Následně Obvodní soud pro Prahu 5, jako soud prvostupňový, a Městský soud v Praze rozhodovaly o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a několikrát o dalším trvání vazby ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu, kdy výsledkem bylo vždy ponechání stěžovatele ve vazbě.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu bylo rozhodnuto podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě pro přetrvávající vazební důvody podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně podle §73 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu a contrario nebyla přijata záruka za další chování stěžovatele, nebyl přijat písemný slib stěžovatele, byl zamítnut návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka i návrh na vyslovení dalších omezení, zejména zákazu vycestování stěžovatele do zahraničí. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel je stíhán pro pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve věci byl dne 12. 10. 2018 vyhlášen rozsudek, kterým byl stěžovatel společně se spoluobžalovaným uznán vinným shora citovanými trestnými činy a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Obvodní soud u něj tak nadále shledává důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu, a to jak z důvodu hrozby vysokým trestem odnětí svobody, tak osobními poměry stěžovatele.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost. Městský soud v Praze shora citované rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích, týkajících se stěžovatele, zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu. O nabízených náhradách vazby rozhodl shodně, jako soud prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jsa vázán revizním principem stížnostního řízení, musel přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení a přihlížel i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Přitom dospěl k závěru, že ze strany obvodního soudu bylo postupováno v mezích trestního řádu, obvodní soud dospěl ke správnému závěru ohledně důvodnosti dalšího trvání vazby, nicméně nepřihlížel ke změnám okolností v průběhu trestního řízení, na něž je třeba reagovat. Těmito skutečnostmi je podle stížnostního soudu zejména to, že v mezidobí došlo k rozšíření trestního stíhání stěžovatele pro další 3 skutky, uvedené pod bodem 2. - 4. rozsudku, pro něž bylo proti oběma obžalovaným zahájeno trestní stíhání. Usnesením Policie ČR ze dne 1. 3. 2018 č. j. KRPA-286624-49/Tč- 2017-001277 došlo podle §23 odst. 3 tr. řádu ke spojení shora uvedených trestních věcí ke společnému řízení. Došlo tak ke změně okolností, kdy stěžovatel je stíhán pro pokračující trestnou činnost, jíž se měl dopustit celkem 4 útoky v časovém rozmezí od 23. 3. do 4. 10. 2017, přičemž lze konstatovat, že se jedná o trestnou činnost sofistikovanou, s pečlivě vytypovanými objekty, o čemž svědčí výtěžnost trestné činnosti, kdy ve všech napadených objektech se nacházely hodnotné věci, zejména finanční hotovost uložená v trezorech, které byly překonány ať už násilně či za použití nalezených klíčů. Stěžovatel spolu se spoluobžalovaným měl touto trestnou činností způsobit poměrně vysokou škodu na odcizených věcech, konkrétně v částce 1 273 614,25 Kč, a další škodu poškozením objektů a zde uložených věcí.
6. Dle názoru stížnostního soudu tak ve chvíli sdělení obvinění pro další trestnou činnost měly orgány rozhodující o vazbě rozšířit vazební důvody o vazbu předstižnou podle §67 písm. c) tr. řádu, k čemuž však v průběhu celého trestního řízení nedošlo. Stížnostní soud tak vědom si zákazu reformace in peius stanoveného v §150 odst. 1 tr. řádu, podle něhož "orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána", nemohl přistoupit k rozšíření vazebních důvodů u stěžovatele, a proto je toliko z titulu podané stížnosti podrobil revizi v souladu s ustanovením §72 odst. 1, 3 tr. řádu. Při tomto postupu dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou i nadále důvody vazby dány, přičemž lze souhlasit i s důvodem vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu, a to i s ohledem na státním zástupcem podané odvolání proti rozsudku ve věci, v němž státní zástupce požaduje tresty o poznání přísnější. Nicméně stížnostní soud jako aktuálně silnější shledal důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, tedy obavu, že by stěžovatel v případě propuštění na svobodu mohl trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakovat.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že si Městský soud v Praze musel být vědom další neudržitelnosti tvrzení existence důvodů útěkové vazby a, a proto se rozhodl se sám nahrazovat činnost státního zástupce a soudu prvního stupně. Důsledkem pak je nepřípustné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny vydáním zcela překvapivého rozhodnutí v neveřejném zasedání. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že napadené usnesení Městského soudu v Praze nesplňuje požadavky stanovení v §134 odst. 2 tr. řádu. Neodůvodněným závěrem o "neadekvátnosti" složení peněžité záruky soud založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a tudíž jeho nezákonnost.
8. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze. Podle něho měl stěžovatel možnost se k důvodům dalšího trvání vazby vyjádřit před obvodním soudem, svých práv v celém rozsahu využíval a rozhodnutí Městského soudu bylo učiněno na základě velmi rozsáhlého spisového materiálu. Jeho rozhodnutí soudu nebylo nijak nepředvídatelné, nijak nezhoršilo postavení stěžovatele. Městský soud v Praze přitom poukazuje na §71 odst. 1 tr. řádu, které orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v §73 a 73a tr. řádu. S vědomím této povinnosti stížnostní soud ke svému rozhodování přistupoval, přičemž rozhodně nebyl vázán vazebními důvody, které u obžalovaného shledal nalézací soud. Stěžovateli bylo vyjádření účastníka řízení zasláno k případné replice, čehož stěžovatel nevyužil.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
10. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
11. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 tr. řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci. Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05, §§62 a 66).
12. Obvodní soud pro Prahu 5 v napadeném usnesení dovodil, že nadále trvá vazební důvod útěkový, což řádně odůvodnil. Stížnostní soud pak po přezkoumání tohoto usnesení naopak shledal, že v případě stěžovatele připadá v úvahu rovněž důvod předstižný. Soud rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána (§150 odst. 1 tr. řádu). I v řízení o stížnosti platí zákaz reformationis in peius, který má zajišťovat, že výsledkem řízení o stížnosti nemůže být rozhodnutí, které postihuje stěžovatele nebo toho, v jehož prospěch byla stížnost podána, více než rozhodnutí, proti kterému stížnost směřovala. Zákon vychází z toho, že nikdo nemůže podat stížnost (resp. i jiný opravný prostředek) ve svůj neprospěch. Tento princip se uplatní jak v případě, že orgán rozhodující o stížnosti napadené usnesení zruší a sám znovu rozhodne, případně sám doplněním chybějícího výroku napadené usnesení změní, tak i tehdy, jestliže po zrušení napadeného usnesení věc vrátí orgánu, který napadeným usnesením rozhodl, k novému projednání a rozhodnutí. Posoudit, zda takový následek hrozí, je třeba vždy podle konkrétní situace. Bude tomu tak vždy, kdy stěžovateli nebo tomu, v jehož prospěch byla stížnost podána, by měly být uloženy další povinnosti, širší omezení nebo způsobena větší újma. Procesně se stížnostní soud s touto situací vypořádal tak, že zrušil útěkový důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a nahradil jej důvodem předstižným podle §67 písm. c) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že oba tyto důvody vazby jsou v podstatě rovnocenné, což vyplývá kromě jiného i z ustanovení §73 a 73a tr. řádu, jež upravují instituty nahrazující vazbu u obou vazebních důvodů shodně, lze dopět k závěru, že postavení stěžovatele se usnesením stížnostního soudu nezhoršilo a nebyl porušen princip zákazu reformace in peius. Co se týče procesního postupu obecných soudů a namítané "překvapivosti" rozhodnutí soudu stížnostního, stěžovatel měl možnost se vyjádřit k ponechání své osoby ve vazbě před soudem prvního stupně, což také učinil, přičemž sama skutečnost, že stížnostní soud měl jiný náhled na důvody vazby, nežli soud prvního stupně, což vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí, stěžovatelem namítanou protiústavnost založit nemůže.
13. Pokud jde o konkrétního důvod vazby, podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán..."; zákon tedy nepožaduje pro rozhodnutí o vazbě jistotu, že obviněný bude v trestné činnost pokračovat, ale jen obavu. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s rozhodnutím o vzetí do vazby souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu obecných soudů. Ne každé rozhodnutí, jen pro to, že je nepříznivé, automaticky zasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení (čl. 36 Listiny). Podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2) a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Tyto požadavky obě napadená usnesení splňují, postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.
14. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečné; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu