ECLI:CZ:US:2019:2.US.1136.19.1
sp. zn. II. ÚS 1136/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Raúl Jüngling, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2019 č. j. 5 Afs 43/2018-32 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2018 č. j. 59 Af 32/2015-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozhodnutím Celního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen "celní úřad") ze dne 16. 2. 2015 č. j. 76275/2015560000-11 bylo podle §42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), rozhodnuto o propadnutí 2 415 litrů minerálního oleje, neboť k nim nebyl řidičem, zaměstnancem stěžovatele, předložen žádný doklad prokazující zdanění. Rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 29. 1. 2018 č. j. 23023-4/2015-900000-304.8 bylo rozhodnutí celního úřadu potvrzeno.
3. Následná žaloba i kasační stížnost byly v záhlaví uvedenými rozhodnutími správních soudů zamítnuty. V odůvodnění obecné soudy uvedly, že skutková podstata porušení §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních je formulována zcela jasně, a to tak, že přepravované výrobky správce daně zajistí, nejsou-li dopravovány s vyžadovanými doklady. Podstatné je, že jsou výrobky přepravovány bez příslušných dokladů, jejich dodatečné doložení, ani důvod jejich absence nejsou relevantní. Námitka stěžovatele, že ve státní svátek nemohl sehnat daňový doklad, je nadto zcela nedůvodná; byl-li stěžovatel schopen sehnat ve státní svátek řidiče, měl zajistit vystavení průvodního dokladu. Propadnutí výrobků je sankcí za nedodržení evidenčních povinností, vznik daňové povinnosti a její splnění jsou na případné sankci za porušení evidenčních povinností zcela nezávislé. V posuzovaném případě celní úřad vůbec nerozhodoval o tom, zda byl stěžovatel plátcem daně či nikoli, stěžovatelova argumentace neuvedením zboží do volného oběhu je proto nepřípadná. Stěžovatel si nadto protiřečí, neboť na jednu stranu uvádí, že předmětný minerální olej nebyl uveden do volného oběhu, na straně druhé však tvrdí, že byl řádně zdaněn. Předmětné ustanovení nedává celnímu úřadu žádnou diskreci, v případě nesplnění evidenčních povinností subjektem daně, musí rozhodnout o propadnutí výrobků. Námitky stran nepřiměřenosti či formálnosti pochybení tak nejsou důvodné. Stěžovatel navíc následně po provedené kontrole doložil jiný než požadovaný typ dokladu; doložený doklad ani nemohl ztotožnit dopravované zboží, neboť deklaroval odlišné množství vybraných produktů, odlišné místo určení, jakož i odlišnou výši daně.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Má za to, že v předchozím soudním řízení byla nesprávně posouzena právní otázka spočívající v dodatečném předložení dokladu, výklad obecných soudů považuje za formalistický a rozporný s ústavním pořádkem. Zákon žádný přesný okamžik pro předložení dokladu, ani místo nestanoví. Řidič nebyl vybaven dokladem z důvodu, že se jednalo o státní svátek. Pochybení stěžovatele tak bylo zcela formálního charakteru, neboť minerální olej byl řádně zdaněn, a doklad o zdanění byl celnímu úřadu předložen. Rozhodnutí o propadnutí výrobků je zcela nepřiměřené okolnostem případu. V posuzovaném případě navíc vůbec nedošlo k uvedení zboží do volného oběhu.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
10. Jádrem stěžovatelovy argumentace v zásadě je, že jeho pochybení bylo zcela formálního charakteru, a neměl proto za něj být sankcionován. Jak nicméně jasně a s odkazem na předchozí judikaturu konstatoval již Nejvyšší správní soud, propadnutí převážených výrobků je sankcí za nesplnění evidenční povinnosti, konkrétně za přepravu zboží bez příslušného daňového dokladu, což stěžovatel naplnil, a byl proto sankcionován. Otázka vzniku daňové povinnosti a jejího splnění není relevantní.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu