ECLI:CZ:US:2019:2.US.1158.19.1
sp. zn. II. ÚS 1158/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Martinkové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2930/2018-240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2019, č. j. 10 C 54/2018-156, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2. K ústavní stížnosti však nebyla přiložena plná moc pro zastupování před Ústavním soudem, přičemž stěžovatelka v řízení ani zastoupena není, což je v rozporu s §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Kromě toho vykazovala ústavní stížnost další vady, spočívající zejména v absenci relevantní ústavně právní argumentace. Stěžovatelka soudu sdělila, že není zastoupena a že požádala Českou advokátní komoru v Brně o přidělení advokáta.
2. Ústavní soud stěžovatelku na blíže specifikované vady ústavní stížnosti upozornil dne 10. 4. 2019 s výzvou, že pokud je neodstraní do 20 dnů od obdržení této výzvy, bude ústavní stížnost odmítnuta.
3. Dne 29. 4. 2019 obdržel Ústavní soud žádost o prodloužení lhůty k odstranění vytčených vad podání.
4. Této žádosti soud vyhověl a předmětnou lhůtu prodloužil do 31. 5. 2019. Stěžovatelka byla rovněž poučena o následcích neodstranění vad ve stanovené lhůtě.
5. V přípisu ze dne 17. 5. 2019 požádala stěžovatelka Ústavní soud o "prohlášení podjatosti České advokátní komory v Brně" a znovu o prodloužení lhůty pro odstranění vad podání.
6. Ústavní soud informoval dne 23. 5. 2019 stěžovatelku o nemožnosti vyhovět jejímu návrhu na vyslovení podjatosti České advokátní komory a zároveň prodloužil lhůtu pro odstranění vad ústavní stížnosti do 10. 6. 2019.
7. Dne 5. 6. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena žádost o vydání předběžného opatření dle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to bez bližší specifikace či odůvodnění. Stěžovatelka současně požádala Ústavní soud o podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie.
8. K poslednímu uvedenému podání stěžovatelky Ústavní soud - v obecné rovině (s ohledem na okolnost, že stěžovatelka nevysvětlila, jak vlastně tuto žádost zamýšlí) - poznamenává, že předběžné opatření dle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není univerzálně použitelný nástroj pro jakýkoliv případ ústavní stížnosti. Předběžným opatřením Ústavní soud ukládá orgánu veřejné moci nepokračovat v zásahu do ústavně chráněných práv nebo svobod stěžovatele. Tento procesní institut lze použít pouze v případech, kdy stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Předběžným opatřením se také lze domáhat pouze uložení zákazu směřujícímu k orgánu veřejné moci, aby v předmětném jednání porušujícím ústavně zaručená základní práva nebo svobody pokračoval. Není tak možné předběžným opatřením uložit povinnost k aktivnímu jednání, tedy aby Ústavní soud orgánu veřejné moci nařizoval, jak má jednat. Ústavní soud ve své praxi respektuje princip minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a k předběžnému opatření je tak přistupováno pouze ve výjimečných a náležitě odůvodněných případech. Žádost o vydání předběžného opatření tak musí nejen přesně označovat zásah orgánu veřejné moci, ale musí obsahovat také podrobné odůvodnění žádosti.
9. Představa stěžovatelky o institutu předběžného opatření je tedy zcela nekonkrétní a zjevně mylná a podané žádosti proto nebylo možné vyhovět. Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatelka nebyla s rozhodnutími České advokátní komory spokojena, měla postupovat cestou podání žaloby ve správním soudnictví. O tom byla ostatně poučena v obou rozhodnutích advokátní komory ze dne 8. 4. 2019 a 13. 5. 2019, která v závěru uvádějí, že "proti tomuto rozhodnutí je možno podat žalobu dle zák. č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, ve znění pozdějších předpisů."
10. Rovněž představa stěžovatelky o institutu předběžné otázky dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je zcestná. Jde o nástroj sloužící především ke sjednocování výkladu unijního práva v členských státech Unie. Řízení existuje ve dvou podobách, buď jde o řízení o posouzení platnosti unijního práva, nebo soud členského státu žádá v pochybnostech Soudní dvůr o vyjasnění nejednoznačného výkladu dotčených norem. Vždy je však nezbytná přítomnost unijního práva v původním sporu. Soudní důr Evropské unie se nezabývá výkladem vnitrostátního práva členského státu. Při řešení předběžné otázky Soudní dvůr pouze stanoví, jak je nutné dotčené unijní právo vykládat, aplikace na konkrétní spor je však následně na soudu, který předběžnou otázku položil. Soudní dvůr tedy nerozhoduje původní spor a po vydání rozhodnutí o předběžné otázce rozhoduje ve věci samé, tedy o právech a povinnostech účastníků řízení, soud, který předběžnou otázku Soudnímu dvoru položil. Stěžovatelka přitom v návrhu na podání předběžné otázky ani neuvedla, jakého unijního práva by se otázka měla týkat a v čem spatřuje problematičnost jeho výkladu. Z výše uvedených důvodu Ústavní soud nevidí důvod pro podání předběžné otázky dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
11. Lze uzavřít, že lhůta pro odstranění vad ústavní stížnosti uplynula dne 10. 6. 2019. Jelikož do dnešního dne nebyly vytčené vady odstraněny a stěžovatelka ani nepožádala o případné další odůvodněné prodloužení lhůty k odstranění těchto vad, Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout z důvodu neodstranění vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj