ECLI:CZ:US:2019:2.US.117.19.1
sp. zn. II. ÚS 117/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Brigity Rosické, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 5. 2017, č. j. 119 C 2/2017-44, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 Co 332/2017-73, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 25 Cdo 3377/2018-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka dne 11. 3. 2013 upadla na sněhem pokrytém chodníku ve vlastnictví města K. Při pádu si způsobila vážná zranění dolní končetiny. Stěžovatelka zažalovala vlastníka chodníku o náhradu za bolestné a ztrátu na výdělku a této žalobě bylo pravomocně vyhověno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2016 s tím, že město nezajistilo údržbu komunikace a ani neurčilo, že tento chodník udržovat nebude. Stěžovatelka si následně nechala vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, z nějž vyplynulo, že její zdravotní stav se ustálil ke dni 1. 4. 2014, a vyčíslil jí utrpěnou nemateriální újmu (ztížení společenského uplatnění) na 353.753 Kč.
3. Město K. však odmítlo náhradu za ztížení společenského uplatnění uhradit s odkazem na jeho promlčení. Proto se stěžovatelka tohoto nároku domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Teplicích dne 23. 1. 2017, kterou však soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. Uznal sice, že město K. odpovídá za škodu způsobenou stěžovatelce. Výkladem přechodných ustanovení (zejména §3036 a 3079) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen jako "NOZ"), nicméně došel k závěru, že na uvedený případ je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen jako "OZ"), neboť rozhodnou skutečností z hlediska použité právní úpravy je okamžik škodní události. Podle znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou totiž nastalo ustálení jejího zdravotního stavu ke dni 1. 4. 2014, takže následující den stěžovatelka mohla uplatnit svá práva a započala jí běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (§106 OZ). Žaloba však byla podána (23. 1. 2017) až po uplynutí této lhůty (2. 4. 2016). Jelikož město K. vzneslo námitku promlčení, prohlásil nalézací soud uplatněný nárok za promlčený.
4. Odvolací soud se následně plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shledal přípustným, neboť danou otázku dosud v rozhodovací praxi nezodpověděl, nicméně rovněž se přiklonil k výkladu nižších soudů a dovolání zamítl.
5. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž námitky rozděluje do čtyř okruhů. V první řadě poukazuje na ústavně nekonformní výklad a aplikaci přechodných ustanovení NOZ. Ke škodní události došlo sice v době účinnosti OZ, ztížení společenského uplatnění ale nastalo až v době účinnosti NOZ, přičemž škoda vznikla v rámci objektivní odpovědnosti. S odkazem na názory právní nauky stěžovatelka tvrdí, že případy objektivní odpovědnosti nespadají pod (speciální) režim §3079 odst. 1 NOZ a místo něj je nutné aplikovat obecné pravidlo v §3028 odst. 1 NOZ, dle kterého se práva a povinnosti vzniklé od nabytí účinnosti NOZ řídí tímto zákonem. Jelikož NOZ stanovuje tříletou subjektivní promlčecí lhůtu (§629 odst. 1), nemohl být nárok stěžovatelky promlčen. Druhá linie námitek je procesního charakteru a váže se k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ačkoliv totiž stěžovatelka podporovala své argumenty odkazy na odborné texty význačných odborníků na občanské právo, soudy se s těmito tvrzeními individuálně nevypořádaly a reagovaly pouze stručným a paušalizujícím způsobem. Zatřetí stěžovatelka uvádí, že v řízení o náhradě škody by i v souladu s judikaturou Ústavního soudu mělo být přihlíženo především k právům poškozeného, a nikoliv škůdce. Bylo by proto velmi nespravedlivé, pokud by za rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí doby nebyl považován okamžik skutečného zjištění škody. Postup obecných soudů totiž vedl k tomu, že už ve chvíli, kdy se stěžovatelka o vzniku škody ze znaleckého posudku dozvěděla, byl její nárok promlčen. Poslední soubor námitek směřuje proti výrokům o nákladech řízení. Stěžovatelka ve sporu neuspěla a byla povinna zaplatit veškeré náklady na právní zastoupení města K. Má přitom za to, že tyto náklady protistrana nevynaložila účelně, město disponuje dostatečným personálním zabezpečením k tomu, aby nemuselo využívat služeb advokáta.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Základní otázka předmětného sporu zněla, která právní úprava se použije v případě, kdy došlo ke škodní události za účinnosti OZ, ale k ustálení zdravotního stavu poškozeného až za účinnosti NOZ (problém intertemporality). Volba mezi těmito dvěma právními skutečnostmi má přímý dopad na určení délky promlčecí doby (dva nebo tři roky) a v konečném důsledku i na celkový výsledek řízení, neboť o samotné odpovědnosti za škodu není pochybnosti.
10. Ustanovení §3079 odst. 1 NOZ zní: "Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů." I v návaznosti na §3028 odst. 3 NOZ (toto ustanovení se nicméně týká porušení smluvní odpovědnosti) Nejvyšší soud §3079 NOZ ustáleně vykládá tak, že rozhodným okamžikem pro náhradu škody na zdraví je okamžik škodní události, nikoliv vznik škody, tj. škodní události nastalé před 1. 1. 2014 jsou posuzovány dle předchozí právní úpravy. V projednávaném případě pak Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by nárok na ztížené společenské uplatnění měl být posuzován podle jiné platné úpravy než nárok na bolestné (materiální újma) - oba nároky totiž vznikly na základě jedné škodní události. Objektivní povaha odpovědnosti za škodu pak dle Nejvyššího soudu nemá na posouzení vzniku nároku žádný vliv.
11. Stěžovatelka závěry Nejvyššího soudu zpochybňuje stejně jako v předchozích fázích řízení zejména odkazy na odbornou literaturu k NOZ. Jí citované ukázky jsou však poněkud vytržené z kontextu, případně se vztahují k odlišným situacím. Je pravdou, že jazykový výklad by v případě objektivní odpovědnosti naznačoval vyloučení §3079 odst. 1 NOZ; na druhou stranu by však přístup, který by určení rozhodné právní úpravy navazoval až na dobu vzniku škody, výrazně narušoval zásadu důvěry v právo. Vznik škody totiž může nastat až po velmi dlouhé době po naplnění ostatních skutečností předvídaných právní normou. Z daného důvodu je odpovědnost subjektu za škodu třeba vázat k okamžiku, kdy vzniklo příslušné nebezpečí a kdy mu mohl příslušný subjekt zabránit, potažmo vědět, jaké důsledky mu z porušení odpovědnosti mohou plynout. Toto řešení plně podporuje též aktuální doktrína, a to včetně osoby, na kterou stěžovatelka odkazuje (srv. podrobně Melzer, F. §3079. In: Melzer, F., Tégl. P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek VIII (§2894-3081). Praha: Leges, 2018, s. 1660-1661). Přeneseno na řešenou situaci, město K. zanedbalo své povinnosti dne 11. 3. 2013 a k tomuto datu by měla být vázána účinná právní úprava dovozující všechny následky. Řešení prosazované stěžovatelkou by znamenalo, že by město bylo nuceno čelit právní úpravě, kterou v danou chvíli nemohlo předvídat. Na základě uvedeného je Ústavní soud přesvědčen, že právní výklad aplikovaný obecnými soudy není přepjatě formalistický či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nevidí důvod zasahovat do pravomoci Nejvyššího soudu vymezené čl. 92 Ústavy.
12. Ústavní soud pokládá za neopodstatněné rovněž zbývající tři okruhy námitek.
13. Stěžovatelce lze do určité míry přisvědčit, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí skutečně výslovně nevypořádaly s jednotlivými konkrétními citacemi v žalobě uvedených odborných zdrojů. Nelze ovšem pominout, že zmíněné citace názory právní doktríny poněkud zkreslují. Především však lze z napadených rozhodnutí jednoznačně dovodit myšlenkové pochody soudů a důvody pro obhájení vysloveného právního názoru. Soudy se tak (přinejmenším nepřímo, tzn. implicitně) vypořádaly se zásadními námitkami stěžovatelky majícími vztah k projednávané věci, přičemž platí, že nemají povinnost jednotlivě podrobně reagovat na každý argument účastníka řízení (srv. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva tam uvedené).
14. Údajnou nespravedlnost určení počátku běhu promlčecí doby (ustálení zdravotního stavu) ve vztahu k reálné možnosti uplatnění nároku na náhradu nemateriální škody je třeba vnímat optikou konkrétních okolností případu. Ústavní soud připouští, že pokud je poškozený laikem, nemusí být schopen přesně odhadnout, kdy se jeho zdravotní stav ustaluje. Tím spíše jsou proto obecné soudy povinny stanovovat okamžik ustálení zdravotního stavu ve prospěch poškozeného tehdy, panuje-li tato neshoda i mezi vypracovanými znaleckými posudky (srv. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18). Taková situace ale v projednávané věci nenastala, jelikož ani stěžovatelka nerozporuje okolnost, že k ustálení jejího zdravotního stavu došlo v dubnu 2014. Z ústavní stížnosti neplyne, proč si nechala zpracovat znalecký posudek až na konci roku 2016. Dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu to mělo být způsobeno vyčkáváním na rozhodnutí v řízení o náhradě bolestného (s. 5 rozsudku). Objektivně však stěžovatelce nic nebránilo, aby nárok ze ztížení společenského uplatnění uplatnila včas. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že i kdyby stěžovatelka měla snad lidsky pochopitelnou obavu z vyvolání dalšího soudního sporu před potvrzením odpovědnosti vlastníka chodníku, bylo o této odpovědnosti rozhodnuto (byť nepravomocně) Okresním soudem v Teplicích již v listopadu 2015, tedy téměř půl roku před uplynutím promlčecí lhůty. Ústavní soud má proto ve výsledku za to, že by naopak bylo nespravedlivé, kdyby soudy - v neprospěch města K. - nepřihlédly k důsledkům procesní taktiky zvolené stěžovatelkou.
15. Konečně k námitce směřující proti výrokům o nákladech řízení Ústavní soud předesílá, že dle jeho ustálené judikatury spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (např. nález ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 777/12). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (nález ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13). Ústavní stížnost se nicméně rozměru zásahu do majetkových práv stěžovatelky vůbec nedotýká. Místo toho argumentuje neúčelnosti nákladů protistrany. S těmito tvrzeními se již ale dostatečně vypořádal ve svém rozsudku odvolací soud (srov. str. 5 - 6: spor nebyl právně jednoduchý, město K. nemá potřebné personální odborné zajištění) a Ústavní soud nevidí důvod tyto jeho závěry jakkoliv přehodnocovat, neboť jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněny.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu