ECLI:CZ:US:2019:2.US.1170.19.1
sp. zn. II. ÚS 1170/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Zeliny, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 1838, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 21 Cdo 3884/2018-264, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 57 Co 464/2017-242, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z nyní napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 64 C 54/2013-199, určil, že na pozemcích v něm specifikovaných vázne zástavní právo mimo jiné ve prospěch stěžovatele (žalobce), zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva. Současně byla žalované (společnost ENGLER INVEST a.s.) uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání žalované krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žaloba stěžovatele, podle níž mělo být určeno, že na pozemcích v ní definovaných vázne zástavní právo ve prospěch stěžovatele, se zamítá. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Podstata stěžovatelovy argumentace před obecnými soudy spočívala v tom, že pokud byl budoucími prodávajícími uveden v omyl a proto přistoupil na zrušení zástavního práva váznoucího na pozemcích prodávajících, pak právní jednání, jímž došlo ke zrušení zástavní smlouvy, je jednáním neplatným. Proto mělo být určeno, že na předmětných pozemcích budoucích prodávajících stále vázne zástavní právo ve prospěch stěžovatele (budoucí prodávající totiž po zrušení zástavního práva pozemky prodali jinému subjektu, než bylo původně dohodnuto). Krajský soud a Nejvyšší soud však podle mínění Ústavního soudu ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, že budoucí prodávající o omylu stěžovatele v pohnutce nevěděly, natož aby ho samy vyvolaly. Opak ve svém důsledku ani sám stěžovatel netvrdí [srov. k tomu odst. 3 bodu 7.1 ústavní stížnosti], když sám vlastně připouští, že jej v omyl uvedly nikoliv sestry Strnadlovy jako budoucí prodávající a zástavkyně, ale obchodní společnosti ENGLER INVEST a.s. a ENGLER Praha s.r.o.
7. Rovněž závěr soudů, že eventuální nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení (tedy ve své podstatě zálohy na kupní cenu, kterou poskytl sestrám Strnadlovým), se promlčel, není protiústavní. Stěžovatel ostatně žádnou hlubší argumentaci (natožpak ústavněprávní) v ústavní stížnosti ani k této otázce nenabízí. Vystačí totiž v podstatě s jediným blanketním odkazem na nález Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015 (N 134/78 SbNU 107)] a s tvrzením, že skutková zjištění obecných soudů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což však nelze považovat za ústavně relevantní argumentaci. Za dané situace se ovšem ani Nejvyšší soud nedopustil neústavního postupu, odmítl-li dovolání stěžovatele, neboť podústavní právo bylo vyloženo a aplikováno ústavně souladným způsobem. V dané věci tedy nejde ani o porušení základních práv a svobod stěžovatele, které by mohlo eventuálně založit důvod přípustnosti jeho dovolání.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu