ECLI:CZ:US:2019:2.US.1171.19.1
sp. zn. II. ÚS 1171/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Zemánkové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 26/2019-112 ze dne 23. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po žalované České republice - Městském soudu v Praze na základě dvou právních titulů zaplacení částky 339 715 Kč představující doplatek platu za rok 2012. Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 vzala žalobu co do částky 260 671 Kč zpět a obvodní soud řízení co do této částky zastavil. Následně obvodní soud rozsudkem č. j. 18 C 34/2015-89 ze dne 18. 6. 2018 rozhodl tak, že žalobě co do částky 79 044 Kč vyhověl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 23 257 Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované přiznal náhradu nákladů ve výši 324 Kč. Dále městský soud přiznal žalované náhradu odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Odvolací soud konstatoval, že vezme-li žalobce v průběhu řízení žalobu zčásti zpět a soud řízení zastaví, přihlédne se při rozhodování o nákladech řízení k důvodům zastavení. V posuzované věci byla věc částečně vzata zpět z důvodů na straně stěžovatelky, celkově tak byla v řízení úspěšná žalovaná, a to ze 77 % procent. Právě žalované tak náleží náhrada nákladů řízení, a to v rozsahu 54 %.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že přes relativně nízký předmět sporu má věc ústavněprávní rovinu, neboť existuje diformita v rozhodování obecných soudů o dané právní otázce, právní posouzení věci je zatíženo "přepjatým formalismem" a jeho důsledky zakládají zjevnou nespravedlnost.
Podle stěžovatelky je přepjatě formalistický závěr, že zpětvzetí žaloby bylo zaviněné, neboť žalobu stěžovatelka podala za situace, kdy v analogických věcech byly obdobné žaloby úspěšné. Ke zpětvzetí pak přistoupila se zřetelem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, což prokazuje, že si počínala bděle ke svým právům i relevantní judikatuře.
Stěžovatelka vznáší otázku, zda na řízení ohledně nároků uplatňovaných ze dvou právních titulů lze hledět jako na jeden celek i poté, kdy ohledně nároku uplatněného z jednoho právního titulu je řízení zastaveno. Stěžovatelka poukazuje na to, že i usnesením okresního soudu, kterým bylo řízení částečně zastaveno, došlo k vrácení soudního poplatku, z čehož má údajně plynout, že dále šlo o novou etapu řízení, v níž se jednalo, dokazovalo a rozhodovalo pouze o jednom zbývajícím nároku. Dle stěžovatelky mělo zastavovací usnesení obsahovat i výrok o nákladech řízení ve vztahu k části řízení ohledně návrhu odvozeného ze samostatného právního titulu, přičemž stěžovatelka dodává, že do okamžiku vydání zastavovacího usnesení žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Na posuzovanou věc lze dle stěžovatelky aplikovat úvahu Ludvíka Davida, že "nastolení individuální spravedlnosti rovná se zabránění extrémní nespravedlnosti", přičemž by si údajně měli čeští soudci a soudkyně "ponechat otevřenou mysl třeba i pro taková řešení případů, která vybočí z obvyklých rozhodovacích pramenů včetně právních vět", což údajně "přináší mimo jiné též dobrý pocit nalezení spravedlnosti".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že předmětem ústavní stížností je částka ve své podstatě bagatelní, což již samo o sobě může v souladu s dlouhodobou judikaturou Ústavního soudu vést k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka si je nízké hodnoty předmětu sporu vědoma, namítá ovšem, že věc má navzdory tomu ústavněprávní rozměr spočívající mimo jiné i v diformitě rozhodování obecných soudů. Na podporu tohoto svého tvrzení nicméně nepředložila žádné rozhodnutí vyšších soudů, které by tuto diformitu potvrzovala.
V posuzované věci tak má Ústavní soud před sebou toliko jeden konkrétní spor o nákladech řízení v takřka bagatelní výši, který městský soud rozhodl na základě aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Výklad §142 a §146 občanského soudního řádu, jaký v posuzované věci zaujal městský soud, byl ostatně nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018 potvrzen jako ústavně konformní. Ústavní soud sice v citovaném nálezu zároveň konstatoval, že v konkrétních případech může a musí být od tohoto výkladu upuštěno, a to tehdy, pokud by vedl ke "zjevné nespravedlnosti". Takovou situaci ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledává. Pro srovnání, v tehdejší věci vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět ještě dříve, než se o ní protistrana dozvěděla, přesto byla následně - ač byla ve zbytku s žalobou úspěšná - povinna uhradit protistraně na nákladech řízení takřka 200 000 Kč. Naopak v nyní posuzované věci, kdy byla žaloba zčásti vzata zpět až po více než roce a půl od jejího podání, nakonec musela stěžovatelka uhradit (dohromady i s náklady odvolacího řízení) pouhých 624 Kč.
Nelze se přitom ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že zastavení řízení nezavinila. Stěžovatelka se původní žalobou domáhala částky, která jí nenáležela. Právě z toho důvodu vzala část žaloby zpět, což vedlo obvodní soud k rozhodnutí o částečném zastavení řízení. Nemůže být pochyb, že zastavení řízení zavinila (procesně) stěžovatelka, a to bez ohledu na údajně převažující judikaturu (týkající se oprávněnosti nároku) v době podání žaloby. Stěžovatelkou zmiňované okolnosti by teoreticky mohly být zohledněny za užití §150 občanského soudního řádu, leč stěžovatelka se jeho aplikace v ústavní stížnosti ani nedomáhá (koneckonců by mohla vést maximálně k tomu, že by stěžovatelka nemusela platit náhradu nákladů, nikoli k tomu, že by jí byla náhrada přiznána).
Na uvedených závěrech pak nic nemění ani vrácení soudního poplatku či záhlaví rozhodnutí obvodního i městského soudu (dle kterých bylo rozhodováno ve věci "o náhradu platu ve výši 79 044 Kč"), na něž stěžovatelka upozorňovala, které však ústavní konformitu napadeného rozhodnutí nezpochybňují.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu