ECLI:CZ:US:2019:2.US.1195.19.1
sp. zn. II. ÚS 1195/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, advokátem se sídlem Hankova 1506/8, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 24/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy.
2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 16 T 9/2014, uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiným nakládáním s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Současně byl stěžovateli podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl, stejně tak bylo Nejvyšším soudem odmítnuto i jeho dovolání. Stěžovatel následně podal ke krajskému soudu návrh na upuštění od výkonu ochranného léčení v ústavní formě. Usnesením krajského soudu byl návrh stěžovatele zamítnut, proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud nyní ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
3. Stěžovateli bylo při rozhodování o meritu věci uloženo vykonat ochranné léčení sexuologické v ústavní formě zejména s odkazem na znalecký posudek vypracovaný v jeho věci při rozhodování o vině a trestu. Ve znaleckém posudku se uvádí, že u stěžovatele byla shledána tzv. "neúplná sexualita", přičemž je dále rozvedeno, že tato diagnóza není duševní poruchou ani duševní chorobou a neměla vliv na stěžovatelovu příčetnost v době spáchání skutku. Stěžovatel však namítá, že uvedená diagnóza neodpovídá mezinárodní klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů a není na ni tedy stanoven způsob léčby. Soudy přesto stěžovateli uložily, aby se podrobil ochrannému léčení v ústavní formě. Zákon přitom stanovuje, kdy mohou obecné soudy k aplikaci tohoto výjimečného institutu přistoupit. Ochranná léčba v ústavní formě podle zákona může být ukládána pouze osobám, které se dopustily trestného činu ve stavu nepříčetnosti, ve stavu zmenšené příčetnosti (u stěžovatele konstatována v době spáchání skutků příčetnost) nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou (u stěžovatele nebyla duševní porucha shledána). Soudy tedy na stěžovatele aplikovaly ustanovení tr. zákoníku, které je pro daný případ zcela nepřiléhavé.
4. Napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že vrchní soud naprosto pominul okolnost, pro kterou bylo ochranné léčení v dané věci uloženo (v rozporu se zákonem), a vůbec neuvažuje, zda ochranné léčení v dané věci může splnit svůj účel, případně jestli by tento účel nemohl být splněn mírnějším opatřením - ambulantní léčbou. Stejně tak prý není možné, aby obecné soudy kladly k tíži stěžovatele skutečnost, že byť stěžovatel od počátku upozorňuje na neexistující diagnózu, pokusil se ve výkonu trestu odnětí svobody dobrovolně zapojit do ambulantní léčby. Stejně tak soud klade k tíži stěžovatele tu okolnost, že byl psychiatrickou léčebnou zařazen do pořadníku čekatelů na výkon ochranné ústavní léčby, aniž by psychiatrická léčebna vyjádřila jakékoli výhrady či námitky stran určené diagnózy a jejího způsobu léčby. Z toho soudy dovodily, že uvedená diagnóza "neúplná sexualita" odpovídá zdravotnickým standardům. Podle stěžovatele je však přinejmenším zarážející, že si soud dovoluje mlčení léčebny vykládat jako souhlas se znaleckým posudkem vypracovaným na stěžovatele a s uvedenou diagnózou. Uzavírá, že je soustavným rozhodováním soudů nucen se podrobovat léčbě, která jednak neodpovídá diagnóze, ale navíc je nucen tuto léčbu vykonávat způsobem, jenž zcela zjevně neodpovídá jeho duševnímu stavu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že ústavní ochranné léčení představuje svou povahou výjimečný institut, v jehož rámci dochází k omezování osobní svobody, takže může být nařízeno, resp. může přetrvávat jen neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, kvůli které je zvažováno jeho nařízení či další trvání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10). V případě ochranných opatření je zákonodárcem akcentován jiný účel a jsou rozhodující jiné složky působení trestněprávních sankcí (např. složka terapeutická). Z povahy ochranného léčení vyplývá, že jeho účelem je především ochrana společnosti a případně též samotných osob, jimž je opatření ukládáno.
7. Pokud jde o tvrzenou nedůvodnost rozhodnutí o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě, stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval již v řízení vyvolaném jeho návrhem na upuštění od výkonu ochranného léčení, se kterými se již vypořádal jak krajský soud, tak v nyní ústavní stížností napadeném usnesení i vrchní soud. Závěry vrchního soudu stran přitom Ústavní soud shledal přesvědčivými a ústavně konformními.
8. Stěžovatel po celou dobu řízení zpochybňuje samotnou diagnózu, která mu byla stanovena na základě znaleckého posudku a na základě které bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení v ústavní formě. Tyto námitky však mohl stěžovatel účinně uplatnit v rámci nalézacího řízení, resp. měl je vznášet proti rozhodnutí, kterým bylo ochranné léčení uloženo. Předmětem řízení o upuštění od výkonu ochranného léčení podle §352 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), které je nyní podrobeno přezkoumání Ústavního soudu, nemůže být posuzování znaleckého posudku vypracovaného v rámci nalézacího řízení; přesto se námitky stěžovatele v ústavní stížnosti ubírají právě tímto směrem (srov. odst. 37-38 napadeného usnesení vrchního soudu). Naopak krajský soud (jehož rozhodnutí stěžovatel nenapadá) v řízení podle §352 tr. ř. (zejména na základě lékařské zprávy podané ředitelkou Věznice vypracované sexuoložkou a psychologem) dospěl k závěru, že pro upuštění od výkonu uloženého sexuologického léčení v ústavní formě před jeho započetím nejsou dány zákonné důvody. Vrchní soud pak napadeným usnesením závěry krajského soudu potvrdil a Ústavní soud nemá důvod se od nich jakkoliv odchylovat.
9. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu