ECLI:CZ:US:2019:2.US.1271.19.1
sp. zn. II. ÚS 1271/19
Usnesení
Ústavní rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. U., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, sídlem Tyršova 521, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 30/2019-35, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. října 2018 sp. zn. 14 To 224/2018 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. června 2018 č. j. 3 T 40/2018-130, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a M. S. a J. S., Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v České Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 T 40/2018, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem téhož soudu uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem v trvání dvou let. Stěžovateli dále byla uložena povinnost nahradit škodu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře byl prvostupňový rozsudek zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným stejným přečinem a ukládá se mu i stejný trest. Také odvolací soud uložil stěžovateli nahradit škodu poškozeným. Rozdíl oproti prvostupňovému rozhodnutí spočíval ve vyčíslení škody, neboť dle soudu prvního stupně stěžovatel způsobil škodu ve výši 22 500 Kč, zatímco odvolací soud považoval za prokázanou jen škodu ve výši 20 000 Kč. Nevyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
Předmětné trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tak, že poškodil hradidlový jez sloužící jako mlýnský náhon, který měl být ve vlastnictví manželů S.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší tři základní námitky. Předně tvrdí, že se daného skutku vůbec nedopustil. Stěžovatel sice připouští, že mu i jeho družce kovová konstrukce, kterou na jez umístil poškozený J. S., vadila, bránili se však proti ní právní cestou. Neměl tak údajně důvod kovovou konstrukci ničit.
Další námitka spočívá v otázce vlastnictví jezu. Stěžovatel uvádí, že opakovaně před soudem odvolacím i dovolacím přednášel konkrétní argumentaci zpochybňující to, že by jez patřil manželům S. Soudy údajně vycházely ze záznamu ve vodních knihách a zcela ignorovaly argument, že se do nich zapisovala pouze práva užívací, nikoli práva vlastnická. Dle stěžovatele navíc soudy ignorovaly i další jeho argument, a sice že předmětný jez existoval již v roce 1879, kdy platil Všeobecný zákoník občanský a v něm zakotvená superficiální zásada. Podle ní musel být vlastník jezu totožný s vlastníkem pozemku, což se změnilo až od 1. 1. 1951, přičemž dle stěžovatele nebylo prokázáno, že k oddělení vlastnictví následně došlo.
Třetí stěžovatelova námitka do jisté míry navazuje na námitku druhou, neboť spočívá v tom, že stěžovatel dle svých slov byl v přesvědčení, že jez je vlastnictvím jeho družky, pročež údajně nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud v Táboře vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelova ústavně zaručená práva neporušil. Rozsudek byl dle jeho mínění odůvodněn dostatečně podrobně a rozsáhle, zvláště přihlédne-li se k bagatelnímu charakteru projednávaného případu a vytížení tamního soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se s ústavní stížností taktéž neztotožnil, neboť má za to, že rozhodoval nestranně, nezávisle a způsobem stanoveným zákonem. Nejvyšší soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní státní zastupitelství v Táboře se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čímž se v souladu s poučením, které se mu dostalo, svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře konstatovalo, že na všechny stěžovatelovy argumenty již bylo reagováno v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství v poměrně obsáhlém vyjádření konstatovalo, že námitky stěžovatele jsou jen opakováním argumentace z řízení před trestními soudy. Na tyto námitky přitom soudy již patřičně reagovaly. Rozhodně dle Nejvyššího státního zastupitelství nelze přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Jde-li o otázku, zda stěžovatel daný skutek spáchal, dle Nejvyššího státního zastupitelství si soudy obstaraly dostatečné množství důkazů, ze kterých je nepochybné, že to byl právě stěžovatel, kdo jez poškodil, a proč byl na jeho straně shledán přímý úmysl.
Podle Nejvyššího státního zastupitelství se soudy dostatečně vypořádaly i s vlastnictvím jezu. Předmětný jez je stavbou ve smyslu §55 odst. 1 písm. a) vodního zákona, tedy vodním dílem a samostatnou věcí v právním smyslu. Soudy údajně dostatečně vysvětlily, proč za vlastníky jezu považovaly manžele S., přičemž i kdyby byla vlastníkem stěžovatelova družka J. M., stále by šlo z pohledu stěžovatele o cizí věc. Lze dle Nejvyššího státního zastupitelství doplnit, že předmětný jez neexistoval v roce 1879, jak tvrdí stěžovatel. Jednalo se totiž o jez betonový, popř. železobetonový, přičemž první použití betonu do základu stavby v českých zemích se datuje do roku 1912. Z uvedených důvodů Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Manželé S. navrhli ústavní stížnost zamítnout. V rozporu s poučením, kterého se jim dostalo, ovšem nebyli zastoupeni advokátem, a Ústavní soud tak k jejich podání nepřihlížel.
Stěžovateli byla obdržená vyjádření zaslána na vědomí, možnosti podat k nim repliku stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
Stěžovatelova námitka, podle níž předmětný jez nepoškodil, zcela postrádá ústavní rozměr. Soudy logicky, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč a na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že jez poškodil právě stěžovatel. Při absenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem tak Ústavnímu soudu nezbývá než v této části na napadená rozhodnutí odkázat.
Zjevně neopodstatněnou je i třetí stěžovatelova námitka, řešící otázku vnitřního přesvědčení o vlastnictví jezu. Zde lze v plném rozsahu odkázat zejména na předposlední odstavec str. 7 usnesení Nejvyššího soudu, v němž jsou základní argumenty soudů přehledně shrnuty. I zde platí, že stěžovatelova argumentace postrádá ústavní rozměr.
Pokud jde o druhou námitku, lze stěžovateli dát zapravdu v tom, že krajský soud se otázkou vlastnictví jezu zabýval toliko v té míře, že převážně odkázal na závěry soudu prvního stupně. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv je podstatné, že vyřešení této otázky se velmi pečlivě věnoval právě nalézací soud a následně i soud dovolací. V jejich odůvodnění je logicky a přesvědčivě vysvětleno, proč jez nepovažovaly za majetek stěžovatelovy družky, což ostatně odpovídá i tomu, jak bylo na jez v době spáchání trestného činu nahlíženo. Stěžovatel sice s posouzením otázky vlastnictví nesouhlasí (mimo jiné s odkazem na zásadu superficies solo cedit, údajně platnou v době postavení jezu), jde ovšem jen o polemiku vedenou v rovině podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu zasahovat nepřísluší.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části mířící proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 30/2019-35 ze dne 29. 1. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 224/2018 ze dne 4. 10. 2018 odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 3 T 40/2018-130 ze dne 29. 6. 2018 byl odvolacím soudem zrušen, nešlo tedy o pravomocné rozhodnutí, o němž by měl Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky příslušnost rozhodovat. Ústavní stížnost tak byla v této části odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu