ECLI:CZ:US:2019:2.US.1286.19.1
sp. zn. II. ÚS 1286/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dušana Heborta, Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 27 Cdo 1783/2018-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčen, že jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin zjistil, že stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") "žalobu" na určení, že tam specifikované usnesení bytového družstva (žalovaného), které bylo přijato na členské schůzi dne 2. 6. 2016, je neplatné. Krajský soud uvedený návrh stěžovatele zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému bytovému družstvu náklady řízení ve výši 17 992 Kč (výrok II). Stěžovatel proto podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jenž o něm rozhodl tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému bytovému družstvu náklady odvolacího řízení ve výši 9 418 Kč (výrok II). Stěžovatel tudíž podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že nedostál požadavkům plynoucím z §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Především poukazuje na to, že k předestřeným otázkám stran bytových družstev neexistuje žádná judikatura Nejvyššího soudu, pročež žádnou judikaturu nemohl citovat ani ve svém dovolání. Má za to, že Nejvyšší soud postupoval přehnaně přísně, formalisticky a nevypořádal se se stěžovatelovou argumentací stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Stěžovatel proto formuluje sedm otázek, resp. spíše tematických okruhů, které dle jeho názoru jasně vyplývají z jím podaného dovolání. Jelikož Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, aniž by byly naplněny zákonné podmínky pro takový postup, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, neboť obecné soudy mu vadně uložily povinnost nahradit bytovému družstvu jakožto procesně úspěšné straně náklady řízení.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že k otázce přípustnosti a opodstatněnosti ústavních stížností ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech se vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Konstatoval, že pokud stěžovatel (dovolatel) řádně nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu, není porušením jeho práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li Nejvyšší soud takové dovolání pro vady. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že "jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. To může vést jednak k tomu, že advokát sám po seznámení se s judikaturou dospěje k závěru, že podání dovolání nemá žádný význam, a tento názor posléze sdělí svému klientovi. ... Předmětná ustanovení občanského soudního řádu však plní svůj účel i v případě, kdy má advokát (potažmo jeho klient) za to, že je namístě dovolání podat. Totiž právě povinnost advokáta seznámit se s judikaturou zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání, což jednak poskytuje vyšší standard právní pomoci klientovi (dovolateli), ale také umožňuje zrychlit, zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu" (body 32 až 33 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Navíc nelze přehlédnout, že dovolatelé musejí být v souladu s §241 občanského soudního řádu v řízení před Nejvyšším soudem zastoupeni advokátem, pročež lze na jejich podání klást vyšší odborné a obsahové nároky než na podání osob bez právního vzdělání (bod 35 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Z obsahu stěžovatelova dovolání Ústavní soud zjistil, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.) skutečně nelze považovat za dostatečné a řádné. Stěžovatel v úvodu uvádí, že dovolání podává "z důvodu, že usnesení odvolacího soudu a rozsudek krajského soudu spočívají na nesprávném hmotněprávním a procesně právním posouzení věci. Odvolací soud se odchýlil v některých právních otázkách od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, některé právní otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a dovolacím soudem by vyřešení právní otázky mělo být posouzeno jinak." Jinými slovy, stěžovatel v dovolání pouze parafrázuje znění §237 občanského soudního řádu, aniž by na uvedeném místě nebo v jakékoliv jiné části dovolání specifikoval, který z vyjmenovaných dovolacích důvodů má být v tom-kterém případě naplněn nebo na jakou judikaturu Nejvyššího soudu odkazuje. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal ani porušení stěžovatelova práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel ve vztahu k této otázce nenabízí žádné ústavněprávně relevantní argumenty, které by byly s to prolomit jinak zdrženlivý přístup Ústavního soudu k problematice rozhodování obecných soudů o nákladech řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018].
9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu