ECLI:CZ:US:2019:2.US.129.19.1
sp. zn. II. ÚS 129/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Jugy, Dr. h. c., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 VSOL 524/2018-B-92, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2018, č. j. KSBR 26 INS 2308/2009-B-85, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla stěžovateli (vystupujícímu v pozici insolvenčního správce) uložena podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") pořádková pokuta ve výši 10.000 Kč. Důvodem uložení této pokuty bylo nesplnění povinnosti insolvenčního správce, konkrétně pak nepodání řádného návrhu na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Jak dále vyplynulo z napadeného rozhodnutí, stěžovatel byl insolvenčním soudem k podání předmětného návrhu bezúspěšně vyzván celkem třikrát (v únoru, dubnu a květnu 2018).
4. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud uvedl, že stěžovatel "nepodal soudu řádný návrh na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce [...] Nesplnil tudíž povinnost, která mu byla soudem prvního stupně opakovaně uložena, a jsou proto splněny předpoklady pro uložení pořádkové pokuty dle ustanovení §81 odst. 2 insolvenčního zákona."
5. Stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadá nyní předkládanou (a značně nepřehlednou) ústavní stížností, v níž mj. hovoří o šikanózním postupu orgánů veřejné moci. Z ústavní stížnosti je nicméně patrné, že se vymezuje rovněž vůči postupu policejních orgánů prošetřujících trestní oznámení, které bylo proti stěžovateli podáno bývalým jednatelem společnosti, na řešení jejíhož úpadku se nyní stěžovatel podílí coby insolvenční správce.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v zásadě (a navíc poněkud neurčitě) brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jeho případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, projednávaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Toliko stručně lze proto uvést, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona. Podrobně rozvedly, v čem shledaly porušení povinností plynoucích z postavení insolvenčního správce, přičemž opakovanými výzvami a upozorněními daly stěžovateli dostatečný prostor, aby se uložení pořádkové pokuty vyhnul. Přesvědčivě též vyvrátily stěžovatelovu argumentaci odkazující na zdravotní problémy (srov. bod 15 napadeného usnesení vrchního soudu). Podstatnou je rovněž skutečnost, že se - s přihlédnutím k výši uložené pokuty - jedná o tzv. bagatelní záležitost. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případě extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci, k němuž však v nyní projednávané věci zcela jistě nedošlo.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu