ECLI:CZ:US:2019:2.US.1311.19.1
sp. zn. II. ÚS 1311/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. M., zastoupené Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 29 NSČR 165/2018-A-123, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018 č. j. 4 VSPH 832/2018-A-110 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 č. j. MSPH 94 INS 19106/2016-A-84, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila též návrh na odklad vykonatelnosti všech tří napadených usnesení obecných soudů v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Svůj návrh odůvodnila tím, že pouze odložením vykonatelnosti předmětných rozhodnutí lze předejít dražbě bytu, ve kterém žije.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že Městský soud v Praze ve věci insolvenčního návrhu věřitele Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen "věřitel"), zjistil ve výroku I. shora označeného usnesení úpadek stěžovatelky (dlužnice) a na její majetek prohlásil konkurs (výrok II. usnesení). Insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Dagmar Říhovou (výrok IV. usnesení). Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že provedené dokazování prokázalo skutkový stav tvrzený k pohledávce věřitele za dlužnicí podle insolvenčního návrhu. V dalším textu rozhodnutí se soud nejprve zabýval otázkou právního zastoupení stěžovatelky. Rekapituloval, že stěžovatelce, která není pro zdravotní postižení (těžké poškození zraku) schopná být účastníkem řízení, byl usnesením soudu ze dne 17. 9. 2019 ustanoven opatrovník Mgr. Karel Jandus, LL.M. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2016 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil; v dalším průběhu řízení byla usnesením ze dne 17. 5. 2017 stěžovatelce ustanovena jako opatrovník JUDr. Bohumila Holubová. Stěžovatelka se proti rozhodnutí soudu opět odvolala; odvolací soud však napadené rozhodnutí potvrdil. Opatrovnice stěžovatelky JUDr. Holubová před jednáním soudu dne 10. 5. 2018 žádala zrušení ustanovení opatrovníka s tím, že došlo k narušení důvěry mezi advokátem a klientem - tento návrh byl zamítnut. Soud uzavřel, že stěžovatelka byla v průběhu celého řízení zastoupena příslušným opatrovníkem a její zájmy byly dostatečně chráněny. Dále uvedl, že v průběhu insolvenčního řízení stěžovatelka nepředložila žádné relevantní důkazy podporující její stanovisko, že nejsou dány podmínky pro zjištění jejího úpadku. Její tvrzení však vyhodnotil jako neprůkazná, když dokazováním bylo zjištěno, že věřitelům byly jejich pohledávky za stěžovatelkou přiznány rozhodnutím soudů. Závěrem se soud zabýval též argumentací stěžovatelky stran neprůkazného, resp. vadného doručení insolvenčního návrhu a dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky se jedná o obstruování postupu v insolvenčním řízení, a to i přes respekt ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Stěžovatelce bylo podle závěrů soudu řádně doručováno a upozornil na to, že stěžovatelka svým podáním ze dne 3. 10. 2018 dokonce reagovala na návrh na zahájení insolvenčního řízení (mj. požádala o ustanovení právního zástupce). O obsahu doručovaných písemností měla bezpochyby povědomí.
3. Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu výroků I., II. a IV. potvrdil. Dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky týkající se doručování písemností nejsou důvodné, a to i s ohledem na možnost seznámit se s obsahem písemností podle ustanovení §563 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelce byly nadto písemnosti doručovány zvláštním způsobem (§50 občanského soudního řádu a §75 insolvenčního zákona), nikoliv pouze vyhláškou či uveřejněním v insolvenčním rejstříku. Práva a oprávněné zájmy stěžovatelky byly v průběhu řízení chráněny dostatečným způsobem, když stěžovatelka byla ve všech fázích řízení zastoupena opatrovníkem. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle něhož jsou v předmětné věci splněny všechny podmínky pro zjištění úpadku stěžovatelky a prohlášení konkursu. Současně označil obranu stěžovatelky - nepodložená tvrzení o neexistenci pohledávek - jako zcela nedostatečnou za situace, kdy všechny pohledávky byly věřitelům pravomocně přiznány rozhodnutím soudů. Stěžovatelka podle soudu nevyvrátila zákonné domněnky platební neschopnosti a neosvědčila schopnost hradit pohledávky věřitelů.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl poté, co neshledal na základě uplatňovaných námitek jeho přípustnost. K tomu navíc dodal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance.
5. Stěžovatelka v textu ústavní stížnosti brojí zejména proti postupu obecných soudů spočívajícím v ustanovení opatrovníka. Zdůrazňuje především to, že vzhledem ke svému zdravotnímu hendikepu není schopná být sama účastníkem řízení a porušení jejího základního práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že jí jako osobě s těžkým zdravotním postižením obecné soudy nezajistily efektivní právní zastoupení v řízení, které má pro ni zásadní význam.
6. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.
7. Stěžovatelka směřuje námitky obsažené v ústavní stížnosti podle jejich obsahu proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o ustanovení opatrovníka (právního zástupce). Ústavní soud však upozorňuje, že nyní je předmětem řízení posouzení rozhodnutí obecných soudů, jimž byl zjištěn úpadek stěžovatelky (viz body 2, 3 a 4 výše). Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka v průběhu insolvenčního řízení stěžovatelka brojila již ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1080/19. Tato stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 odmítnuta (z části jako nepřípustná, z části jako zjevně neopodstatněná). Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka nyní posuzovaným rozhodnutím procesně předcházelo. Jak obecné soudy, tak i Ústavní soud v tomto ohledu nedospěly k závěru o porušení práv stěžovatelky.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Obecné soudy se podrobně zabývaly problematikou doručování písemností stěžovatelce jako osobě s těžkým zrakovým postižením. Obdobně v odůvodnění řádně rozvedly, z jakého důvodu byly naplněny podmínky pro prohlášení úpadku stěžovatelky a prohlášení konkursu na její majetek. Jejich závěrům nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 29 NSČR 165/2018-A-123, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018 č. j. 4 VSPH 832/2018-A-110 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 č. j. MSPH 94 INS 19106/2016-A-84, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu