ECLI:CZ:US:2019:2.US.1316.19.1
sp. zn. II. ÚS 1316/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti K. V., zastoupené Mgr. Veronikou Bočanovou, advokátkou, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 2676/2018-223 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. února 2018 č. j. 27 Co 392/2017-195, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 4. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principů podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka byla od 1. 10. 2006 právní čekatelkou na Okresním státním zastupitelství v Hradci Králové. Pracovní poměr k České republice - Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "žalovaná") jí vznikl na základě pracovní smlouvy a později byl změněn na dobu neurčitou.
3. Dne 23. 11. 2015 stěžovatelka obdržela od Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, především neuspokojivých odborných znalostí. Bylo jí vytčeno, že má nevyřízeno 66 trestních věcí a že se v září a říjnu 2015 dopouštěla průtahů, ačkoli šlo o nesložité agendy. Problémem měly být i dva případy z praktické činnosti. Stěžovatelka dále neměla dodržovat obsah slibu právního čekatele podle §33 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Neměla ani splňovat požadavky dané zákonem pro řádný výkon své pracovní činnosti, a to pokud jde o odpovídající odborné znalosti, o čemž měla svědčit neúspěšná účast na pěti výběrových řízeních, v nichž měly být zjištěny její podprůměrné znalosti, které nedostačují pro výkon funkce státního zástupce. Tato výběrová řízení se uskutečnila dne 14. 10. 2010 (o místo na Okresním státním zastupitelství v Hradci Králové), dne 25. 10. 2011 (o místo na Okresním státním zastupitelství v Hradci Králové nebo Okresním státním zastupitelství v Trutnově), dne 3. 12. 2013 (o místo na Okresním státním zastupitelství v Trutnově), ve dnech 16. a 17. 2. 2015 (o místo na Okresním státním zastupitelství v Trutnově) a v září 2015 (o místo na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 1, Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 3, Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 5, Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 6 nebo Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 9). U posledních tří výběrových řízení si Krajský státní zástupce v Hradci Králové obstaral hodnocení znalostí stěžovatelky zjištěných v těchto výběrových řízeních, která byla negativní.
4. K prověření odborných znalostí stěžovatelky došlo dne 22. 1. 2016, kdy se s ní uskutečnil dvouhodinový pohovor před komisí. Podle záznamu z tohoto pohovoru disponuje stěžovatelka v oblasti trestní působnosti státního zastupitelství pouze základními znalostmi, spíše v rovině teoretické, a užívá nesprávné právní termíny či pojmy. Zjištěny byly i neznalosti v oblasti netrestní působnosti. Komise konstatovala, že většinu z položených dotazů nebyla stěžovatelka schopna zodpovědět vyčerpávajícím způsobem, byť základní úpravu znala. Navzdory délce vykonané čekatelské praxe a absolutoriu závěrečné zkoušky u ní měly přetrvávat základní neznalosti. Úroveň jejích znalostí odpovídá spíše znalostem uchazeče o místo právního čekatele na státním zastupitelství. Stěžovatelce podle provedeného hodnocení chybí schopnost sebereflexe, neopakovat stejné chyby a průběžně studovat právní předpisy. Její odborné znalosti neskýtají záruku, že by byla reálně schopna výkonu funkce státní zástupkyně.
5. Dopisem krajského státního zastupitelství s názvem "Rozvázání pracovního poměru výpovědí" ze dne 16. 2. 2016 č. j. 2 SPR 81/2016, který byl stěžovatelce doručen téhož dne, jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"). Pracovní poměr jí měl skončit uplynutím dne 30. 4. 2016. Ve výpovědi bylo poukázáno na opakovanou neúspěšnost stěžovatelky ve výběrových řízeních vyhlašovaných za účelem obsazení místa státního zástupce a na výstupy z provedeného pohovoru, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka neodstranila vytýkané nedostatky a nadále tak nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce. Krajské státní zastupitelství zdůraznilo, že smyslem čekatelské praxe je odborná příprava právního čekatele na výkon funkce státního zástupce, k čemuž se stěžovatelka zavázala v rámci slibu. S ohledem na její nadále se prohlubující odborné neznalosti, když zákonnou zkoušku absolvovala již v roce 2009, není dán reálný předpoklad úspěšného absolvování výběrového řízení na místo státního zástupce a výkonu funkce státního zástupce.
6. Stěžovatelka považovala výpověď z pracovního poměru za neplatnou, což dopisem ze dne 4. 4. 2016 sdělila krajskému státnímu zastupitelství. Následně podala žalobu na určení její neplatnosti, o níž Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 18 C 249/2016-144 tak, že určil neplatnost této výpovědi (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 47 637,28 Kč (výrok II.).
7. Podle okresního soudu sice výpověď splňovala formální náležitosti podle §50 zákoníku práce, nikoli však také materiální předpoklady. Stěžovatelka totiž dále splňovala předpoklady pro řádný výkon práce právní čekatelky podle §17 zákona o státním zastupitelství (státní občanství České republiky, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, vysokoškolské právnické vzdělání, úspěšné složení závěrečné zkoušky) a v rámci své praxe prováděla ty úkony, k nimž je právní čekatel oprávněn podle §33 odst. 7 zákona o státním zastupitelství. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nebyla úspěšná ve výběrových řízeních na pozici státního zástupce, ještě neznamená nesplnění uvedených předpokladů. Vytčené nedodržování slibu právního čekatele shledal okresní soud neurčitým. Ve vztahu k vytčeným průtahům v 66 spisech zase zjistil, že je stěžovatelka ve stanovené lhůtě odstranila, přičemž zbylé nedostatky ve 2 trestních věcech nedosahují takové intenzity, aby byly způsobilým výpovědním důvodem. Mimoto stěžovatelka nebyla informována, že pohovor bude prováděn v takovém rozsahu. Nebylo ani prokázáno, že by se tímto způsobem prováděly pohovory s ostatními právními čekateli, kteří jsou v pracovním poměru u žalované, v důsledku čehož došlo minimálně k nerovnému přístupu žalované k stěžovatelce.
8. K odvolání žalované byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 2. 2018 č. j. 27 Co 392/2017-195 změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení předmětné výpovědi, se zamítá (výrok I.). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
9. Krajský soud zdůraznil, že smyslem čekatelské praxe právního čekatele je příprava na výkon funkce státního zástupce, a proto by bylo popřením smyslu §33 a násl. zákona o státním zastupitelství, pokud by odborná příprava právního čekatele mohla trvat neomezeně dlouho. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že počínaje rokem 2010, kdy stěžovatelka poprvé neuspěla ve výběrovém řízení, zaměstnavatel průběžně vyjadřoval pochybnosti o její odborné úrovni a znalostech. V prosinci 2013 jí již byly vytčeny zásadní neznalosti z oblasti trestního práva a bylo jí zdůrazněno, že nemá automaticky nárok na místo státního zástupce. Podle krajského soudu byl tedy neúspěch stěžovatelky ve výběrových řízeních projevem a vyústěním jejích nedostatečných odborných znalostí a vědomostí a popřením smyslu slibu právního čekatele svědomitě se připravovat na výkon funkce státního zástupce.
10. Završením vysledovaného procesu dlouhodobé stagnace odborné úrovně stěžovatelky pak bylo její formální přezkoušení dne 22. 1. 2016. Vyplynulo z něj, že stěžovatelka po dlouholeté čekatelské praxi a složení závěrečné zkoušky disponuje pouze základními znalostmi, a to spíše v rovině teoretické. I když lze připustit, že jí nebylo zcela korektně zaměstnavatelem sděleno, jaký bude obsah a rozsah pohovoru, měla být schopna v něm bez pochybností obstát alespoň na úrovni velmi dobrého, když ne výborného uchazeče o výkon funkce státního zástupce. Vzhledem k tomu, že nedostatek vyžadovaných odborných znalostí stěžovatelce v podstatě znemožnil uspět v některém z výběrových řízení, jichž se účastnila, krajský soud dospěl k závěru, že dlouhodobě nesplňovala požadavky zaměstnavatele nezbytné pro řádný výkon práce právního čekatele spočívající v odborné a svědomité přípravě na výkon funkce státního zástupce. Žalovaná jí proto dala výpověď v souladu s rozvrhem práce podle §52 písm. f) zákoníku práce.
11. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 2676/2018-223. Dovoláním napadený rozsudek závisel na vyřešení otázek hmotného práva, které v dosavadní praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, a to, jaký význam z hlediska hodnocení pracovních výsledků právního čekatele státního zastupitelství má neúspěch při absolvovaných výběrových řízeních na obsazení místa státního zástupce a jakým způsobem je zaměstnavatel právního čekatele oprávněn hodnotit splnění výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků.
12. Dovolací soud uvedl, že §52 písm. f) zákoníku práce umožňuje dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li, bez zavinění zaměstnavatele, požadavky pro řádný výkon sjednané práce. Tyto požadavky stanoví zaměstnavatel sám a zcela přirozeně reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popřípadě z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé. Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné, nýbrž o požadavky z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Zároveň musí být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Výpovědní důvod podle §52 písm. f) zákoníku práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích nevyžaduje porušení pracovních povinností, ani zaviněné jednání ze strany zaměstnance. Postačí, že objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují, ať už jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod.
13. Smyslem čekatelské praxe je příprava na výkon funkce státního zástupce, přičemž je povinností právního čekatele svědomitě se připravovat na výkon této funkce. Právní čekatelé státních zastupitelství vykonávají čekatelskou praxi v pracovním poměru (§33 odst. 3 zákona o státním zastupitelství) a pokud zákon nestanoví jinak, řídí se jejich pracovní poměr zákoníkem práce (§33 odst. 9 zákona o státním zastupitelství). V tomto ohledu zvláštní zákonná úprava stanoví, že pracovní poměr s právním čekatelem se sjednává na dobu 40 měsíců (§33 odst. 5 zákona o státním zastupitelství). Tato doba by měla být zpravidla dostatečnou. Zahrnuje stanovenou délku čekatelské praxe 36 měsíců i určité období pro složení závěrečné zkoušky po ukončení čekatelské praxe (§34 odst. 1 a 4 zákona o státním zastupitelství). Pracovní poměr právního čekatele, který složil závěrečnou zkoušku, lze však s jeho souhlasem změnit na pracovní poměr na dobu neurčitou, kupříkladu, aby bylo možné překlenout období, než bude moci být jmenován, ať již z důvodu dosažení požadovaného věku, nebo proto, že momentálně není volné funkční místo.
14. Vyžaduje-li žalovaná nad rámec zákonných předpokladů na základě svého interního rozhodnutí, aby se právní čekatel podrobil výběrovému řízení, podle dovolacího soudu jde o postup, který má své opodstatnění. Neúspěch právního čekatele ve výběrovém řízení ovšem nemění nic na tom, že právní čekatel stále splňuje předpoklady pro jmenování státním zástupcem, včetně předpokladů odborných, neboť závěrečná zkouška, které byl povinen se podrobit, již ověřila, že má potřebné vědomosti a je náležitě odborně připraven k zastávání funkce státního zástupce. Jestliže tedy žalovaná poukazovala na výsledky, jichž stěžovatelka dosáhla ve výběrových řízeních, tato skutečnost sama o sobě ještě nebyla podstatná pro posouzení zákonnosti předmětné výpovědi.
15. Z provedených důkazů podle dovolacího soudu nicméně vyplývá, že znalosti stěžovatelky byly v posledních letech opakovaně hodnoceny jako nedostatečné, například jako podprůměrné či stagnující, případně u ní byly zjištěny "základní neznalosti" či "zhoršení znalostí podstatným způsobem". Názor stěžovatelky, že provedení pohovoru bylo v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pomíjí, že za dané situace nešlo o plošné či samoúčelné přezkoušení bez vztahu k dosavadním pracovním výsledkům zaměstnance, nýbrž o zcela konkrétní způsob hodnocení pracovní výkonnosti a pracovních výsledků podle §302 písm. a) zákoníku práce navazující na její hodnocení z posledních let a na předtím učiněnou výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledku. Skončil-li tento pohovor závěrem, že odborné znalosti stěžovatelky "neskýtají záruku, že bude reálně schopna výkonu funkce státní zástupkyně", pak žalovaná důvodně přistoupila k výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. f) zákoníku práce.
16. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelky ohledně řízení před krajským soudem. Zákon neukládá soudu, aby účastníkům řízení sdělil svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, nebo aby s nimi svůj zamýšlený názor konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku. Podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu je soud povinen vyzvat účastníka k doplnění vylíčení rozhodných skutečností tehdy, jestliže výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažované použití jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. K takovémuto postupu ale není důvod, pokud jsou uskutečněná tvrzení a provedené důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu postačují a žaloba byla - tak jako v dané věci - zamítnuta nikoli proto, že by stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu.
17. Důvodnou nakonec nebyla shledána ani námitka, že krajský soud nezopakoval důkazy provedené okresním soudem, ačkoli z nich vyvodil odlišná skutková zjištění. Dospěl k nim totiž na základě hodnocení pouze listinných důkazů (písemných vyjádření k odborným znalostem a pracovní činnosti stěžovatelky), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Není proto porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich krajský soud jiné skutkové závěry než okresní soud, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil.
III.
Argumentace stěžovatelky
18. Stěžovatelka spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že i když na rozdíl od okresního soudu přiznal jejím výsledkům ve výběrových řízeních relevanci pro posouzení platnosti výpovědi podle §52 písm. f) zákoníku práce, neumožnil provedení jí navržených důkazů, které měly prokázat její odbornou úroveň, jakož i její vystupování při některých výběrových řízeních. Protože se s těmito důkazními návrhy adekvátně nevypořádal, je třeba jeho rozsudek považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí. V tomto ohledu krajský soud nemohl toliko odkázat na rozhodnutí okresního soudu, který tyto návrhy odmítl pro jejich nadbytečnost. Bylo-li podle krajského soudu potřebné přihlížet k výkonům a výsledkům dosaženým stěžovatelkou při výběrových řízeních, měl se na tyto důkazní návrhy zaměřit.
19. Dovolací soud toto pochybení podle stěžovatelky neodstranil. Místo toho výsledek řízení zatížil další vadou. V odůvodnění sice konstatoval, že výsledky či pořadí, jichž stěžovatelka dosahovala ve výběrových řízeních, nejsou z hledisek významných pro projednávaný případ podstatné, svůj závěr o důvodnosti výpovědi však opřel mimo jiné právě o hodnocení znalostí z posledních třech výběrových řízení. Tím fakticky uznal, že k pracovním povinnostem právního čekatele patří i úspěšné absolvování výběrového řízení. Již tato skutečnost činí jeho rozhodnutí vnitřně rozporným. Zároveň dovolací soud zcela opominul, že okresnímu soudu byla předložena řada písemných pozitivních hodnocení pracovních výkonů stěžovatelky, která okresní soud provedl a odkázal na ně v rámci svého odůvodnění. Obdobně měl pochybit již krajský soud, který selektivně vybral jen hodnocení odborných neznalostí projevených v rámci posledních tří absolvovaných výběrových řízení. Tím, že dovolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu k některým důkazním návrhům nepřihlédl nebo jejich provedení zamítl, podle stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces.
20. Přestože dovolací soud považoval otázku, jakým způsobem je zaměstnavatel právního čekatele oprávněn hodnotit splnění výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, za otázku hmotného práva, která nebyla dosud v jeho rozhodovací praxi ve všech souvislostech vyřešena, v odůvodnění svého rozsudku ji ponechal bez odpovědi. Z kontextu lze sice dovodit, že přezkoušení v rozsahu závěrečných zkoušek bez předchozího upozornění považuje za možný a oprávněný postup, není však již vysvětleno, zda výkony stěžovatelky při výběrových řízeních vůbec lze považovat za "pracovní výkon" či "pracovní výsledek". Již krajský soud konstatoval nekorektnost sdělení zaměstnavatele o povaze jím provedeného pohovoru. Stěžovatelce byla odepřena možnost přípravy na tento pohovor. Nebylo jí sděleno, že bude přezkoušena ze svých znalostí, což by vyžadovalo určitý časový prostor pro přípravu. Cílem pohovoru patrně bylo jen získání podkladu pro ukončení jejího pracovního poměru. Dovolací soud se nijak nevyjádřil ani k tvrzení, že předmětná zkouška byla projevem nerovného přístupu k zaměstnancům. Tím do budoucna umožnil, aby se kterýkoli zaměstnavatel poměrně jednoduchým způsobem zbavil nepohodlného zaměstnance.
21. Pro úplnost stěžovatelka dodává, že atypická délka její praxe byla ovlivněna právě tím, že v jejím průběhu čerpala mateřskou i rodičovskou dovolenou. Její rozhodování, do jakého výběrového řízení se přihlásí a kdy, také ovlivnila skutečnost, že její dcera vyžaduje, s ohledem na zdravotní stav, zvýšenou péči.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
22. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 249/2016 a vyzval účastníky i žalovanou jako vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
23. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 9. 2019 uvedl, že se k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí a potřebnosti poučení podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu vyjádřil již v napadeném rozhodnutí a setrval na svých závěrech. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu představuje pokračování dosavadní polemiky stěžovatelky vedené v průběhu řízení před obecnými soudy a neumožňuje přisvědčit jejímu názoru, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
24. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2019 stručně poznamenal, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
25. Krajské státní zastupitelství podáním ze dne 3. 9. 2019 sdělilo, že se žalovaná vzdává postavení vedlejšího účastníka.
26. Uvedená vyjádření byla doručena stěžovatelce, která využila možnosti na ně reagovat. Ve svém podání ze dne 3. 10. 2019 zopakovala, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je vnitřně rozporný. Na jedné straně se v něm jasně konstatuje, že výsledky a výkony stěžovatelky při výběrových řízeních nemohou být podstatné pro dání výpovědi podle §52 písm. f) zákoníku práce, na straně druhé se ale přihlíží k písemným hodnocením jejího výkonu při těchto výběrových řízeních, a dovozuje se vztah těchto zpráv k dosavadním pracovním výsledkům stěžovatelky.
27. Podle stěžovatelky účast právního čekatele na výběrových řízeních na místo státního zástupce nemůže být náplní práce právního čekatele, a proto ani výsledky těchto výběrových řízení nemohou být podkladem pro posouzení odborných znalostí zaměstnance s případným následkem v podobě výpovědi pro nesplnění požadavků zaměstnavatele. Pokud dovolací soud uvádí, že zaměstnavatel může přihlédnout ke všemu, co mu umožňuje učinit objektivní zjištění o neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance, pouze tím prohlubuje vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí. Navozuje totiž dojem, že tyto výsledky přece jen mohou být pro posouzení odborné způsobilosti zaměstnance podstatné. Stěžovatelka je nadto přesvědčena, že i kdyby mohlo být teoreticky vzato přihlíženo k výsledkům výběrových řízení, muselo by to krajské státní zastupitelství jako zaměstnavatel předem formulovat jako svůj požadavek podle §52 písm. f) zákoníku práce, což se v daném případě nestalo.
28. Stěžovatelka setrvává na námitce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž měl krajský soud provést důkazy, které navrhovala v řízení před okresním soudem, a to s ohledem na to, že přiznal relevanci hodnocení výsledků či průběhu výběrových řízení. Protože tak neučinil, stěžovatelka se nemohla bránit argumentační linií ohledně tvrzené nedostatečné odborné úrovně projevené při výběrových řízeních. Pokud by skutečně nebylo přihlédnuto k výběrovým řízením, k pohovoru by evidentně nemohlo dojít. Jinak projevené odborné neznalosti jí zaměstnavatelem vytýkány nebyly.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
29. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
30. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
31. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
32. Stěžovatelka rozporuje právní závěr obecných soudů, že žalovaná jí dala výpověď z pracovního poměru v souladu s §52 písm. f) zákoníku práce, jakož i skutková zjištění tomuto právnímu závěru předcházející. Uvedené ustanovení stanoví, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce. Spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
33. Ústavní soud se v rámci svého ústavněprávního posouzení postupně zabýval třemi otázkami, jež vycházejí ze stěžovatelkou uplatněných námitek. První z nich se týká toho, zda obecné soudy svým výkladem §52 písm. f) zákoníku práce nevybočily ze zásad spravedlivého procesu, respektive z mezí obecně uznávaných metod výkladu právních předpisů. Pakliže by takovéto pochybení neshledal, v další části svého posouzení by musel zaujmout stanovisko k druhé otázce, zda obecné soudy nepochybily při zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, který by zpochybňoval jejich závěr o nedostatečných znalostech stěžovatelky. Jde o to, zda se řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky a zda při svém hodnocení vzaly v potaz všechny provedené důkazy. Absence i takového pochybení by nakonec otevírala prostor pro třetí otázku, zda právní závěr o důvodnosti výpovědi není případem svévolného použití práva, případně, zda není v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
34. Ve vztahu k první otázce je namístě připomenout, že právní posouzení věci (a v jeho rámci provedený výklad tzv. podústavního práva) může být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu zejména tehdy, pokud by se při něm obecné soudy dopustily svévole nebo nerespektování obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem. Ústavní soud má nicméně za to, že v případě výše uvedeného výkladu §52 písm. f) zákoníku práce o takovýto kvalifikovaný exces nejde. Obecné soudy dospěly k závěru, že u zaměstnance vykonávajícího funkci právního čekatele podle zákona o státním zastupitelství lze považovat za nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce i jeho přetrvávající nedostatečné znalosti, jestliže tyto zpochybňují, že bude v budoucnu reálně schopen výkonu funkce státního zástupce, a to bez ohledu na to, že by jinak splňoval zákonem stanovené předpoklady pro jmenování státním zástupcem, včetně úspěšného složení závěrečné zkoušky. Podle Ústavního soudu takovýto obecný závěr odpovídá jednak dikci §52 písm. f) zákoníku práce, který nesplňování uvedených požadavků nespojuje nezbytně s požadavkem vytčení neuspokojivých pracovních výsledků, jednak zákonnému vymezení funkce právního čekatele, jejímž účelem je příprava na výkon funkce státního zástupce. Provedený výklad uvedeného zákonného ustanovení není vnitřně rozporným, ani není neústavním z jiného důvodu.
35. Bylo proto možné přistoupit ke druhé otázce, jež se týkala dokazování, respektive způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky a následně zhodnotily skutkový stav. Stěžovatelka namítá, že výše uvedený výklad, který zaujaly Nejvyšší soud a krajský soud, založil těmto soudům povinnost opětovně zvážit provedení důkazů, které navrhovala ještě v řízení před okresním soudem. Ani této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. Jak již bylo uvedeno výše, důvodem výpovědi nebyl neúspěch stěžovatelky v jednotlivých výběrových řízeních, nýbrž přetrvávající nedostatečné znalosti, a tudíž provedení výslechu svědků, kteří se měli účastnit jednotlivých výběrových řízení, by bylo nadbytečné a bez významu pro následné právní závěry obecných soudů. Pokud krajský soud přihlédl ke zprávám o účasti stěžovatelky v těchto výběrových řízeních, učinil tak s ohledem na to, že tyto zprávy představovaly jeden z podkladů, z nichž žalovaná dovozovala nedostatek znalostí trvající po delší dobu. Nešlo tedy o změnu právního názoru, kterou by bylo možno hodnotit ve vztahu k stěžovatelce jako překvapivou a k níž by jí měla být ještě před rozhodnutím poskytnuta možnost vyjádřit se a navrhovat důkazy. Ústavní soud dodává, že možnost výslechu svědků, kteří se účastnili pohovoru se stěžovatelkou provedeného dne 22. 1. 2016, či kteří zpracovali hodnocení stěžovatelky, odmítl již okresní soud. Z předmětného pohovoru byl totiž pořízen podrobný zápis a hodnocení pracovní činnosti stěžovatelky bylo předloženo i jako listinný důkaz. Výslech těchto svědků by nepřinesl žádná další zjištění.
36. Skutkový závěr o tom, že stěžovatelka měla nedostatečné znalosti, nezpochybňuje ani skutečnost, že Nejvyšší soud a krajský soud se nevyjádřily k některým hodnocením pracovní činnosti stěžovatelky, které jako důkaz provedl okresní soud a které ve vztahu k stěžovatelce vyznívají pozitivně. Jakkoli by v tomto ohledu byla podrobnější úvaha uvedených soudů vhodná, tato hodnocení nijak nevyvrací, že výpovědi předcházely opakované výhrady k odborným znalostem stěžovatelky ze strany žalované a že závěr o jejich nedostatečnosti vyplynul z pohovoru, který měl tyto výhrady potvrdit, nebo vyvrátit. Konání tohoto pohovoru, který se týkal jen stěžovatelky, a nikoli jiných zaměstnanců, bylo odůvodněno konkrétními okolnostmi a mělo povahu hodnocení pracovní výkonnosti a pracovních výsledků podle §302 písm. a) zákoníku práce. V jeho rámci bylo hodnoceno plnění povinnosti stěžovatelky připravovat se na výkon funkce státního zástupce.
37. Zbývá tak zodpovědět třetí otázku týkající se vlastního právního hodnocení obecnými soudy zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud, jak se ostatně podává již z výše uvedených závěrů, v právních závěrech obecných soudů neshledává svévoli ani žádné jiné pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo závěr o porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněným skutkovými zjištěními.
38. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu